RAW šípková marmeládička, kterou lidi z města moc neznají. Vy jo?

Napište komentář

Infantilní název téhle šípkové dobroty nemám od své dcery, ale od horala z Valašska, který mě kdysi u šípkového keře pěkně proškolil. No co, byla jsem holka z města a o šípkové „marmeládičce“ nevěděla nic. 🙂 A vy tenhle raw poklad znáte? Jestli ne, ha, tak to tentokrát proškolím já vás.

Miluju a miluju a miluju... šípky! Foto: Sláma v botách

Miluju a miluju a miluju…šípkovou chuť! Foto: Sláma v botách

Aktuální roční době jsem vždycky vyčítala hlavně to, že už si není v přírodě co zobat přímo do pusy. Jahody, borůvky, ostružiny, maliny, se vším dávno konec. Ještě nějaká ta planá jablka a hrušky, ale s mrazy všechna radost končí a pak co, dlouhá zima.

„A co šípky, ty hlúpá?“ ozval se jednou při takovéhle mé stížnosti ten chlápek z hor. Byl začátek prosince a v Beskydech už ležel sníh. My lezli po kopcích a já remcala, že mi chybí borůvky a že je už prostě všechno pěkný pryč. „A ty keře tu asi rostú proč?“ zasmál se od srdce Michal a z keře obaleného rudými bobulemi mi jich pár natrhal. „Hm, uvaříme si doma čaj,“ znuděně jsem si nechala šípky nasypat do dlaně a zamáčkla další slzu za borůvkami. Jenže můj horský vůdce nemyslel na čaj. Nebo nedejbože na nějaké patlání se se šípkovou marmeládou. Tenhle člověk si na rozdíl ode mě nekomplikuje život kravinami. Místo toho mi prostě sladký vnitřek měkkého šípku vymačkal rovnou do pusy. No nazdar!

Kolik že mi to tenkrát bylo? Dvacet osm? Inu, hodně jsem se toho musela naučit až jako velká holka.

Šípky se samozřejmě dají sbírat, omývat a sušit na čaj. Nebo ty pichlavé keře můžete klidně celé očesat (což jde samozřejmě úplně samo a vůbec si při tom nerozpícháte ruce ani oblečení) a připravit kance na šípkové,  navařit sirup, marmeládu, pečený čaj a bože co já vím, co všechno se ještě dá vymyslet. Od onoho zasvěcení v Beskydech ale na šípky myslím hlavně v souvislosti s „marmeládičkou“ a vyhlížím první mrazíky, díky nimž tvrdé šípky změknou a uvnitř se vytvoří ten slaďounký rosol. Pak stačí šípek správně utrhnout z keře a opatrně marmeládičku vymačkat ven. A olíznout. Ooooo-rgasmus.

Co znamená správně utrhnout. Jde jenom o to, že šípek nesmí prasknout vejpůl, protože jak známo, uvnitř obsahuje semena a chloupky, které v puse dráždí a všechno byste akorát vyplivli. Sladká mana se nachází v té části šípku nad semínky. Takže měkký šípek trhejte opatrně, aby nepuknul a aby po utržení od stopky zůstala nahoře malá dírka. Tou pak sladký obsah jemně mačkejte ven.

Šípkový rosol už leze! Foto: Sláma v botách

Čím užší dírka, tím lepší, až zkusíte, porozumíte. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už leze a já se třesu… Foto: Sláma v botách

A zase, nesmíte být nenažraní a snažit se z každého šípku vymačkat co nejvíc, protože pak vám bobule při mačkání leda mezi prsty pukne nebo s rosolem začnou lézt i ty chloupky, což věřte mi, opravdu nechcete.

Správně vyčůraný šípek vpadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až... Foto: Sláma v botách

Správně „vyčůraný“ (vymačkaný) šípek vypadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až… Foto: Sláma v botách

...až tu marmeládičku olízne.... Foto: Sláma v botách

… tu marmeládičku olízne a zaznamená závislost vyvolávající kombinaci sladkokyselé šípkové chuti…. Foto: Sláma v botách

... která je strášně, strášně návyková a patrně se pak přistihnete s přiblble spokojeným výrazem. Foto: Sláma v botách

… po níž se pak figurantka takto předvádí, aby doložila tu zaplavující vlnu radosti z vlastního života. Foto: Sláma v botách

 

Proto tedy ten infantilní název – kdybych napsala „raw marmeláda přímo z keře“, mohli byste mít velké oči. Rosůlku je v každém šípku jen ždibec, ale příroda asi ví nejlíp, proč toho nemáme jíst metrák. S dobrým pomálu. Šípky jsou nejen bohatý zdroj céčka, ale obsahují i kupu dalších užitečných látek, které fungují ve vzájemné synergii a při konzumaci takhle zasyrova se o žádnou z nich nepřipravíte. Takže až zase budete míjet ty červeně obalené keře, zastavte se na minutu a na pár čerstvých šípcích si smlsněte. Pak večer klidně vynechte celaskon nebo podobné srandičky, svou dávku máte splněnou. Prosté, výborné a nakonec možná i nejzdravější využití toho, co ze šípků a téhle roční doby může kápnout. A já se to zasejc musela naučit od Valacha, bóže. 🙂

Ať mi rostou! ©

 

PS. Tenhle článek vás samozřejmě nemá odrazovat od sušení šípků nebo jiných metod zpracování. Konec konců já taky každý rok zavařuju – a pak jsem ráda, uf, že to mám za sebou. Z bezpečné vzdálenosti tří týdnů dokonce tvrdím, že letos výroba šípkového sirupu ani nebyla tak děsnou patlačkou. 🙂

 

Trhání, mytí, namáčení, mixování, svařování, přecezování... Foto: Sláma v botách

Dle receptu Kuchařky ze Svatojánu (ZDE): trhání, mytí… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… namáčení, mixování… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… svařování, přecezování… Foto: Sláma v botách

... a finální dozdobování. Šípkový sirup hotov, den v háji, dárky pro celou rodinu a ještě drobný přivýdělek. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

… a finální dozdobení. Šípkový sirup hotov, den v háji, ale mám dárky pro celou rodinu a pár sklenic prodaných. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

 

Nicméně ani pohled na kredenc s vyrovnanými sklenicemi hotového šípkového díla mi nevyloudil tak přiblblé úsměvy, jako když teď s malou chodíme na procházky a ona u každého keře nadskakuje. „Mami,  šípky, vyčůvám si majmejádu, maminka taky, móc dobý, eště!“ a při pohledu, jak z bobule leze rosol, nedočkavě tleská. No jako malá. 🙂

Tak si říkám, že to nejdůležitější ohledně podzimu a životní radosti jsem jí za sebe tímto předala.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

12 komentáře

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

Nový projekt: biokamarádka (a mučení s medem)

4 komentáře

Mám jenom dvě nohy a dvě ruce, bědovala jsem celý loňský rok a letos na jaře znova. Ale při tom svém věčném remcání, jak furt nic nestíhám, jsem přece jen stihla to nejdůležitější: dostatečně silně si přát, aby se situace změnila.

Vesmír funguje poměrně spolehlivě. Co si hodně přejete, to se splní. A tak jsem se nedávno na baby-cvičení seznámila s podobou expertkou, jako jsem já. Zatímco naše děti trsaly na Míšu Růžičkovou, já mlela něco o pampeliškách, ona o třešňových marmeládách a pak jsme šokovaně zjistily, že bydlíme ve stejném paneláku. Oči se mi rozsvítily jako na Vánoce. Dyť od loňska akutně sháním biokamarádku!

Tuhle problematiku jsem totiž loni citelně podcenila. Duševní zdraví mé i mojí rodiny to taky pocítilo. Biokamarádka je základ. Bez ní svoje ekozahradničení můžete jít rovnou zabalit. Po roce samotářského obdělávání svého pozemku jsem v jedné slabé jarní chvilce plakala, že chci, chci, chci spřízněnou duši, se kterou budu svá zahradní dobrodružství sdílet, nebo že se na to celý taky můžu vys…

Co na to vesmír? Čáry máry fuk.

*****

Moje druhá zahradnická sezona začala v březnu objevem století: je zásadní rozdíl mít doma dítě, kterému je rok a půl, anebo dítěte, kterému je dva a půl.

Loni: Na zahradě se k motyce prakticky nedostanu. Zato dceři sloužím jako instantní podavač kyblíků, neúnavný stavitel báboviček a rozhoupávač trampolíny. To roztomilé monstrum se mě drží za nohavice, i když se chci jen vyčůrat, a zásadně hamtá, kam nemá. Taky věčně musíme lítat do baráku. Přebalovat, papat přesnídávky, míchat kašičky. V zoufalství jsme pořídili slepice, ale byl to výstřel naslepo. Pipinky hezký, ale krmit pampeliškami je musí maminka – pět minut, deset, třeba hodinu v kuse… Wrrr. K rytí se dostávám, jenom když si jde diktátor dát po obědě dvacet. A pak zase bábovičky, podávat kyblíky, pameplišky, slepice…

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na pozemku stojí. Foto: Sláma v botách

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na záhonech stojí. Foto: Sláma v botách

Ale zaplaťpánbu uplynul rok. Jdeme s malou po zimě poprvé checknout zahradu a já se pořád ošívám, co to. Nikdo mi neobjímá montérky. Vlastně vůbec nevím, kde dítě mám. Po krátkém shánění najdu Lidku u slepic, vlezla přímo do výběhu. Na botách i zadku má slepičince a patlá zrní do nějakých zbytků od jídla. Netváří se, že bych jí mohla jakkoliv pomoct. Taky že okamžitě zmizím. Popadnu kolečko a po loňských zkušenostech s ním fofruju pro hnůj, ať ve vzácné chvíli, kdy po mě dítě nic nevyžaduje, stihnu co nejvíc práce. Jenže ta chvíle se protáhne na celý den.

Najednou si můžu na zahradě dělat, co i kdy chci. Malou nezajímám, má sláva zbledla. Už je ze mě jen nudný, okoukaný objekt bez špetky přitažlivosti, zatímco kolem jsou jiné výzvy. Moje zahrada se letos stala i dceřinou zahradou. Obrovským teritoriem plným bláta, písku, šneků, mravenců, žížal, žebříků opřených o jabloně, barelů plných dešťovky a hald s hnojem. Jsem osvobozena z vymýšlení, jak ji na zahradě zabavit, svůj program v království rošťáren šéfuje sama a nejlíp ať si ji vůbec nevšímám. S tím nemám problém.

Kdykoliv teď s malou přijedeme do D. a já ji vypustím na zahradu, průzkumnice už má své oblíbené trasy. Letí zjistit, kolik napršelo vody do sudů a jestli liška rozsápala další slepici, pak zasedne na hromadu písku a staví. Občas mrkne co dělám a občas mi i pomůže. Využívám její specializaci na zastrkávání různých předmětů do země a nechám ji vysázet dva řádky cibule. Já mezitím stihnu zasít špenát. A pořád si zpíváme.

Společně to dokážeme. Foto: Sláma v botách

Společně to dokážeme, že jo. Foto: Sláma v botách

„Lído, mám plný košík,“ houknu směrem k pískovišti a pracant už letí. Košík s vypletým plevelem mi promptně vymění za prázdný a nevyžádanou sklizeň pampelišek a svlačce odvleče do slepičího výběhu. „Pipi budou papat pe-vel. Móc dobrý! Lída ódnese,“ brebentí důležitě. Když to pak na ni přijde, jde mi stejně důležitě počůrat kapustu. Moje chytrá holčička. Tak zacházím pořád dál. Když si na druhém konci zahrady zapomenu rukavice, jenom lusknu, ukážu směr a malá už aportuje. Splácí své dluhy z loňska. Ten vesmír… jo jo.

„Letos vysázím třikrát víc cibule. Budeme se v ní topit! Já vám vytřu zrak,“ blouzním dnem i nocí, ohromená svou i dceřinou letošní výkonností. A dítě zatím neúnavně háže hlínu do barelů s dešťovkou, míchá šlichtu klackem a oči mu svítěj. „Lída va-ží polívku. Pro slepičky. Móc dobrá!“

Uvnitř našeho společného světa teď žijeme své vlastní příběhy a já cítím, že k úplně spokojenosti mi už chybí jediné. Ležím právě natažená na trampolíně a protahuju si záda po půldenním plečkování. Je tak akorát teplo, aby se mi tu chtělo ležet do rána. Obrůst okolní trávou, inhalovat, existovat. Malá hopsá kolem a ani na mě nezkouší skákat. Jak říkám, k úplně spokojenosti chybí jediné. Úplně poslední bod a pak – přísahám – už nikdy v životě nebudu remcat.

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

****

Končí další hodina cvičení batolat, kam jsem dceru přihlásila, sotva se postavila na zadní, tedaaa, sotva začala chodit.  Ano, mám jednou s rodovými pozemky v D. velké plány, skromný život a tak. Ale zatím žijeme ve městě. Takže kavárna s klouzačkami a dětské centrum. Když na cvičeníčku tancujeme, jak šel zahradník po zahradě s motykou, s motykou, působíme s Liduš velmi sebevědomě.

„By mě zajímalo, jestli to baví víc mě, nebo jeho,“ prohodí jednou maminka chlapečka, který se jmenuje stejně, jako se měla jmenovat Lída, kdyby byla kluk. Vlastík. Cvičíme právě „natřásej se, malá fazolko“ a já i dotyčná do toho dáváme všechno, možná víc než naše děti. Po cvičení mě zve k sobě na kafe – do našeho paneláku! Cože cože?!

„Dva roky jsme sousedky a přitom se neznáme?!“ zastydíme se. Akční maminka se jmenuje Katka a pochází odněkud z hor. Abych se u nich mohla posadit, smete z gauče půlku hračkářství. Pak na stolek plnej pastelek někam vměstná dva hrnky. Rychle se proklepneme a máme jasno. Ona ujíždí na esoterice a snaží se držet Mačingovou. Já mám zase svůj lunární kalendář a odpor k supermarketům. Hned večer se na facebooku domlouváme, že dětem uděláme na naší zahradě v D. čarodějnice.

„Chápeš, že jsem měla takovouhle agentku jenom pár metrů od svýho botníku a nevěděla o tom? Kde už jsem loni mohla být?“ mentoruju večer před manželem. „To jsme my Češi, zavřít se na deset západů a za rohožku už si nevidět. To by se v Německu nestalo,“ pokračuju v národozpytu.

„Říkáš něco?“ zvedne manžel oči od iPadu. Má svou šťastnou chvilku na gauči, kdy po něm dcera neskáče ani já ho nekomanduju. „Ale nic prosimtě,“ mávnu rukou a jdu si taky pro „placku“. Kátě messengeruju,  že s akcí čarodějnice počítám. Bude to super. Rozděláme oheň a opečem si na něm… asi chleba.

****

Když sousedka se synem dorazili na náš pozemek v D., byla jsem v klidu. Vědí, že pravoúhlé záhony s gerberami je tu nečekají. Mé pampeliškové panství může leda překvapit.

„V létě bychom tady mohly s dětma stanovat,“ napadá Katku a podává mi plechovku s pivem. Já jí mezítím fasuju do igelitky kadeřavou kapustu, která mi přezimovala, takže už rok non-stop sklízím. Kolem poskakuje Lidka s opečeným chlebem a Vlastík zkouší uvést do pohybu její šlapací traktor. Oheň zhasne dřív, než jsme na něm pořádně stačily něco opéct, ale jsme neschopné s tím něco dělat. No a co, carpe večera.

„Co plánuješ s těma pampeliškama?“ ptá se mě Káťa, když s nohama nataženýma v trávě obhlížíme moje lány. Po pravdě přiznám, že nevím. Kdyby se chtěla přidat, můžeme navařit med, ale rovnou říkám, že sama do akce nejdu. Po loňských zkušenostech ne.

Na minulé zahradnické sezoně mi nevadil ani tak boj s plevelem a okolní trávou, ani to, že jsem po celodenním ohýbání k záhonům byla zkroucená jako bába s tomu úměrným sexuálním apetitem. Jiná věc mě štvala, ale fakt fest. Ty hodiny a hodiny samotářského zpracovávání vypěstované úrody. Protože tak to nemá být. Od dvou let jsem chodila do jestlí. Nemůžete teď po mně chtít, abych sama sele, sama vláčela i sklízela. Byla jsem nejukecanější holka ve třídě a i moje články jsou dvakrát delší, než by měly. Takže když jsem v létě večer co večer postávala samotinká u plotny a vyráběla svý kompoty, vopravdu mě to nebavilo. A manželovy návrhy, že zavařovací hrnec poletí oknem, taky nenabízely sexy řešení.

Takže mi zbylo jediné. Když jediný kandidát na pomocníka trvá na tom, že se do domácí výroby v žádném případě nezapojí, se slzou v oku jsem se rozhodla letos výrobní procesy zminimalizovat. Co vypěstuju, sníme. Co nesníme, šoupnu do sklepa nebo zamrazím. Ale žádné vláčení zavařovacího hrnce do čtvrtého patra a vaření marmelád ve třicítkových vedrech panelového bytu. Míchat tři hodiny pampeliskový med bez parťáka v dobrém a zlém? Díky, třeba v příštím životě.

Ale přesně v ten moment se na scéně objevil deus ex přízemí. Sousedka Kateřina.

***

„Chceš buřta?“ nabízí mi Katka trochu karcinogenů a že jsou ty čarodějnice, špekáček z Kauflandu sním. Nechci dělat scény, tak dobře se ještě neznáme. S hořčicí a na ohni pečenou paprikou, ananasem a topinkou se to dá. Dokonce i pivo opatrně lokám. Lepek. Ale co už by měl člověk ze života, kdyby se na svý zásady občas nevyto.

Kde máme děti a co dělají, není právě vůbec jasné, ale dokud se neozývá řev, není co řešit. Je teplo, slunce svítí a hřeje až do poslední chvíle. Na pozitivní vibrace posledního dubnového dne jsou i podřadné uzeniny z Polska krátké.

Foto: Kate Du

Teleobjektivem zjišťujeme, že potomci se stále pohybují v souřadnicích našeho území. Foto: Kate Du

„Takže uděláme med?“ hecuje mě zase Katka a má zdrženlivost stran obnovení výrobního home-made závodu rychle vyprchává.

„Ale jsi připravená, že si tím zasereš, pardon, celou kuchyň? Protože u sebe v bytě to patlat nehodlám,“ varuju, ať nedojde k nedorozumění.

„Klídek, sousedko, to dáme. V pondělí přijedu s košíky, celý to tady očešeme a až se děti odpoledne vyspí, vlítneme na to. Klidně u mně v kuchyni, no problema,“ povídá Katka nabuzeně. A to pila jen nealko pivo. Máme deal.

****

Foto: Sláma v botách

Spícímu Vlastíčkovi seberem z hlavy čepici a ještě do ní natrháme pár semikrásek, med získá další dimenzi. Nebo si to aspoň myslíme.Foto: Kate Du

Sběr pampelišek na med proběhl ještě idyličtěji než akce čarodějnice. A to byla laťka vysoko. S nahecovanou sousedkou během hodiny sesbíráme přes tisíc krásných pampelišek a ze zahrady jako by neubylo. Děti sbírají a domníváme se, že při tom probíhají i první milostné akce. Taktně jim ale ponecháme soukromí a zase si jich celé dopoledne ani nevšimneme.

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Když je hotovo, přitáhnu z kůlny dřevěnej stůl a židle a nacpeme se špenátovým rizotem. Děti ho chroupou s pískem mezi zubama. Přece kvůli obědu neopustí pískoviště, jasné.

„Tak zítra odpoledne u mě,“ loučí se Katka u auta, dva koše pampelišek v kufru. Ještě rychle přitrhám meduňku a nějaké sedmikrásky, ať je med fakt špica, a jdu jim s Lidkou mávat k silnici. Pozdě. Vlastík už to zalomil v autosedačce.

Foto: Sláma v botách

Nezdá se to (nebo zdá?), ale víc než tisíc květů. Foto: Kate Du

****

„Tak kde jste?“ cinkne mi v iPadu nová zpráva, když druhý den – už zpátky ve městě – dřepím u kompu a čekám, až se mi po obědě probudí dítě. Katčin Vlastík už vyspáno má, akce med může vypuknout.

„My ale ještě spíme,“ ťukám sousedce odpověď. „Začni vařit beze mě, dorazíme pozdějc.“ „OK, žádnej stres.“

Kdyby s každým klientem byla takováhle spolupráce! Poté, co se Katka vrátila z mojí zahrady, pampelišky spočítala, narvala do kastrolů, nafotila, svařila s bylinkami, s citronem a s pomeranči, nechala přes noc louhovat, nafotila, přecedila, zasypala cukrem, nafotila, postavila na oheň, míchala, míchala, fotila…

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

 

Teprve pak se konečně dostavují i její veličenstva. Vyspaná a napapaná Ludmila buší na prosklené vchodové dveře u sousedů a domáhá se Vlastíčka. Já s sebou táhnu polníčkový salát a další úplatky, abych od pozdního příchodu na scénu odvedla pozornost.

Zbytečně. Všechno, co se pak odehrálo, se semlelo tak rychle, že jsme nestačily zavřít pusu. Patrně to plně koresponduje s výkony, které se sousedkou v našich dosavadních životech podáváme…

Stojím před vchodovými dveřmi do sousedčiny části paneláku a zubím se na ni srkz skleněné dveře. Vlastík chvátá po čtyřech v ústrety své vyspělejší vyvolené a podolkem vytírá podlahu. Liduš skáče a vyráží něco jako „jo jo jo!“ Je pouze tělesně vyspělejší. Sousedka mi vyběhne otevřít a vítáme se, jako bychom se neviděly rok a znaly deset…

A najednou prásk!

Dvě vteřiny nepozornosti a pampeliškový med se na kamnech vaří sám, za zabouchnutými dveřmi do bytu. Jediné slovo: průvan. Všichni členové medového mančaftu se ocitají na špatné straně dveří a sousedka jenom zakoulí očima: „Nemám klíče.“

Bezpečnostní zámek dveří pohřbívá všechny šance na snadné dobytí pevnosti. Katčin vykulený výraz je přesto spíš pobavený než vyděšený. Za to palec nahoru, já bych omdlévala panikou. Ale můj byt to konec konců není, tak proč bych taky nevyprskla smíchy. Jen o ten med se mi přijít nechce.

Následuje série různých posunků a holých vět. Telefon? Máš? Nemáš? Tvůj chlap? V práci. Dveře na balkon – otevřený! Dokořán! Žebřík. Dlouhej žebřík! Kde? Kam? Kdo tam vleze?

Během chvíle jsme zburcovaly celý panelák. Létáme od dveří ke dveřím, nosíme tam a sem štafle a žebříky různých velikostí a zase se s nimi vracíme zpátky. A do toho děti, které z nás akorát mají bžundu. Taky už se chlámu, zcela nekolegyálně a naplno. Med mi prostě není souzenej, kdy už to pochopím.

****

Po marných pokusech se štaflemi dovlekla Katka konečně pořádný žebřík z nedalého autobazaru. A s ním souseda z bytu nad ní. Působí, že by mohl mít za sebou aspoň sokolskou průpravu. Bude se mu hodit, čeká ho čistý spartakiádní výkon. Rozviklaný žebřík mu opřeme o balkon.

Náš dobrovolník se docela dlouho k ničemu nemá, překvapivě. Vlézt na to je výzva, to si přiznejme otevřeně. Mezitím se nabídne Liduš, ale hned ji sundavám dolů.

„Jděte si s Vlastíčkem radši trhat sedmikrásky. Strejda si tady zatím bude hrát na opičku,“ odháním nežádoucí minipozorovate. Kupodivu poslechnou a nadšeně vřískají:  „Pán opice! Papá banány. “

„Vy to dáte, je to jenom na vás,“ hecuje Katka souseda a ten se, chtě nechtě, teda dává do akce. Nohy v džínových kraťasech nejistě stoupají po špriclích, dole beton a my.

„Jste dobrej, jste fakt dobrej!“ zesiluje Katka tlak, když vidí, že pán se dostává do krize. Kraťasy se zasekly v čtyřmetrové výšce a noha šátralka se usilovně pokouší převalit přes hranu balkonu. Sokol asi neprobíhal, jak měl. Cukají mi koutky a pán najednou málem letí dolů – rozvibrovala jsem mu žebřík!

Radši jdu sehnat děti, poslední, co ještě schází, aby je přejelo auto.

Bohužel zpovzdálí působí sousedův boj o dobytí balkonu ještě toporněji. Džínová noha naráží jako zaseklá gramodeska furt do stejného místa balkonového zábradlí. Roznožku, jakou po pánovi chceme, by dal leda Harapes.

„Ale vy to dáte, já vám věřím, jste nejlepší!“ skanduje Katka a pak mi šeptá do ucha: „Co, nedáme mu za to skleničku medu?“

Možná to pán zaslechl, ale třeba to prostě jen chtěl mít za sebou a pochopil, že ho ze žebříku nenecháme slézt, i kdyby se mu džíny měly rozpadnout, noha vykloubit a srdce vyletělo z košile.

Pán nakonec hrdinný úkol dokončí. Poslední výstřel nohy do výšky bude vítězný. Pata oblízne zábradlí a skončí za hranou balkonu.

„Hrdina! Vy jste to dokázal!“ tleskáme a úplně zapomínáme držet žebřík. Poslední malé drama a pak už konečně velké finále. Pán žuchne na balkon a od davů dole si vyslouží standing ovation.

„Bravo! Med je váš!“

Tryskem se sousedkou obíháme panelák a to už pán stojí ve dveřích do jejího bytu, otevírá nám a my mu děkujeme, děkujeme moc, fak nejvíc.

„Byl jste úžasnej, zachránil jste nám život,“ nešetříme chválou a pán si svých pět minut slávy konečně začíná užívat.

Jenže přesně v tu chvíli vejde do baráku jiný chlap.

„Co tady blbneš?“ houkne na sousedku nařachaný příchozí a protáhne se kolem mě do paneláku. Pak si sundá tenisky a zapluje ke Katce do bytu!

„Jééé, Vlasta přišel. Miláčku, ty už ses vrátil z práce?“ zašvitoří Katka udiveně a z vnitra bytu zaslechneme jenom: „No né asi…“

Takže se s panem sousedem už trochu střízlivěji rozloučíme a jdeme vrátit žebřík zpátky do autoservisu.

V bytě jsem pak trapným svědkem toho, jak Katka vysvětluje svému partnerovi, proč viděl z jejich bytu vycházet cizího chlapa a co jsem já zač. „Hm,“ shrne její líčení a sjede mě pohledem. Pak mrkne do našich kastrolů na kamnech. „A nějaká večeře?“

****

Po intenzivním výslechu, odkud jsem, co jsem dělala za školy, jak dlouho žiju v L., čím se živím, čím se živí můj chlap a proč v jejich bytě vyrábím pampeliškový med, se mi prakticky splní mé přání, že bych potřebovala panáka.

„Vypij to, bez řečí,“ dostávám od pana Vlastimila do ruky dvojku červeného. Řekla bych, že i způsob, jak uskrávám, se mu zdá podezřelej.

No ale potom už je večer jenom krásnej a medovej. Pampelišky se zvesela vaří, děti se střídavě perou a pusinkují, se sousedkou se chechtáme každý krávovině a pan Vlastimil si maže k večeři chleba máslem.

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

„Bude to ale někdy hotový, že, dámy?“ ozývá se, když v televizi začíná fotbal.

„Ježišmarjá, vono už je vosum?!“ vyděsím se. Znělku Ligy mistrů bych poznala i se zavázanýma ušima, jak ji nenávidím. Dostala jsem ale od manžela, který uvízl v práci, za úkol ty čutálisty nahrát a fakt nechci zklamat. A i dítě by mělo jít spát. Stačí, že bylo bez večeře.

Nadzvednu pokličky našich kastrolů. Trochu jsme na to, že vaříme med, zapomněly.

Je to znát. V kastrolu víc pěny nez medu, hmota se táhne jako žvýkačka. „Takhle to má vypadat?“ ptá se mě sousedka, jako kdybych já to měla vědět. Nabereme lepidlo na lžíci a kápneme ho na připravený talířek. Žvýkačka zbetonovatí.

„Hm…,“ stojíme nad plotnou s vysterilizovanými skleničkami v ruce. „Jako můžeme to do nich zkusit nalít, ale abychom to z nich ještě někdy dostaly,“ snažím se o logickou úvahu. Po tom, co do mě pan Vlastimil ale všechno nalil, je to s jakoukoliv logikou horší než zlé.

Druhý kastrol naštěstí vypadá slibněji. Obsah také trochu pění, ale celková konzistence je mnohem přátelštější. Tohle i trochu připomíná med.

„Já bych to tam nalila všechno. Co se jako může stát?“ mávne nad kamny rukou sousedka. I její Vlastík už by měl jít spát.

Něco mezi medem, melasou, karamelem a žvýkačkou. Foto: Sláma v botách

Něco mezi medem, karamelem a žvýkačkou. Foto: Kate Du

Když je tedy všechna hmota ve skleničkách a víčka zašroubovaná, vytáhnu z kabelky překvapení večera. Stejně jako Katku baví fotit, já zase ujíždím na dekoracích. Pro naše home-made medy jsem pořídila stylové ubrousky s žabičkami, kterými si skleničky s naším slavným medem nazdobíme. Ještě nalepit originální etikety a ovázat víčka bílou stuhou. Myslela  jsem na všechno. Dokonalé. Potřeseme si s Katkou rukou a finálně se se svými výtvory vyfotíme. Navzdory všem protivenstvím, stálo to za to. Ženská síla! Amen.

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Pak už vleču svíjející se Ludmilu ze sousedčina bytu a tiše se loučím s panem Vlastimilem, odsunutým do dětského pokoje. V obýváku sjíždí jeho syn na plazmě angličtinu pro kojence, večerka už někdy dávno.
V devět konečně padneme já i Ludmila do postele. Žádné kojení, sorry, dekadence.

***

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

Mistrovsky zabalené (nedobytné) poklady. Foto: Sláma v botách

Pakliže jsem si myslela, že pobyt u sousedů už byl zlatým hřebem medové story, samozřejmě jsem zase byla úplně vedle.
Je ráno. Prohlížím si nádherně nazdobené skleničky na lince a zkoumám, co jsme to se sousedkou vlastně včera vytvořily. Jedna várka medu – zdá se – dopadla i dobře. Ovšem ta druhá…

Když zkusím skleničku obrátit dnem vzhůru, obsah se ani nehne. Přivoním. Celkem příjemný karamelový odér, ale když do hmoty dloubu lžičkou, ohne se v půli. Vytahuju nůž.

…  …

„Ty vo.e, co s tím budeme dělat? To je nedobytná medová rezerva, můžem to rovnou odkázat pravnukům. Do těch skleniček by se nedostal ani Copperfield,“ esemeskuju sousedce.

„Já to hodila koše, to nemělo smysl,“ odepisuje.

Jak nemělo smysl, vyhodila? Moje milá biosousedka neví, že já nic nedokážu vyhodit. Ne, když jsem nad tím strávila tolik zatracenýho času! Přece nebudeme za úplný trubky. Máme snad vysokou – i když, jasně, to dneska může říct kde kdo.

Já to z těch skleniček vytřískám. Přišlo do nich kilo třtinovýho za padesát pět korun! A taky tu jde o princip, že?

Když Lidka po obědě zase realizuje svůj odpolední spánek, hážu na kamna kastrol s vodní lázní a do ní skleničky s medobetonem. Já vám ukážu, takhle si se mnou zahrávat. Mám dvě hodiny na to, dostat ten beton ven a proměnit ho na něco užitečnějšího. Poživatelnějšího. Něco, co vám ve vteřině neslepí všechny zuby v hubě.

Vodní lázeň připravena, voda vře. Obsah skleniček je ale furt stejně kamenný. Po pěti minutách i po patnácti. „JAK TO?!“ Nejradši bych to všechno vyhodila z okna. Zásah kamenomedem by ale venku někdo nemusel přežít.

Pak hmota konečně začne trochu tát. Ne moc, samozřejmě, abych to náhodou neměla jednoduchý. Když do toho ponořím lžičku, hladina se nad ní lepivě uzavře a chvíli to vypadá, že jsem přišla o další kus nádobí. Vyletí z okna i s tím, k čemu byla navždy přilepena.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tohle není možný. To prostě nejde,“ vyšiluju, když se do kuchyně přimotá i manžel. Moje výkřiky ho přiměly zkontrolovat, co vytvářím tentokrát.

Konečně vysvobodím lžičku ze sevření lepidla. „Hele, to je normálně lízátko!!“ obracím lžičku v ruce a pozoruju, jak se z ní umělecky táhnou nekonečné zkaramelizované nitky. Kdo se o nějaký pitomý umění prosil?!

Potřebuju pana Vlastimila a jeho červené víno. Potřebuju se ožrat. Inspiraci. Když mi to nemyslí, pomáhaj jenom sušenky nebo chlast. Cukry. Hlavně rychlý cukry. Bonbony.

Bonbony! werskfj jaf …. ajdljaůůjf … v mém mozku se právě něco děje. … asljkafj …. Rychlost výpočtů bilion na biliontou. Enter enter enter. A mám to!

Já z tý medový nádhery, z tý zkaramelizovaný táhnoucí se lepivý kejdy vyrobím karamelky. Domácí pampeliškové bonbony. Original aus Tschechien. Bez éček, bez barviv a všechny ty kecy.

Z šuplete vytáhnu pečicí papír a už to na něj sázím. Prosímvás, samozřejmě že to OPĚT jde hůř než blbě. Hmota se táhne, nitkuje, lepí k lžičce, s níž to nabírám, všechno je vopatlaný, já ulepená, uslazená, překaramelizovaná. Ale nakonec opravdu vzniká cosi jako bonbony. Nebo spíš karamelové placičky. Ale výhrady si laskavě schovejte na lepší dobu. Celá kuchyň včetně mě je zralá na velký úklid, ale konečně můžu hrdě zavolat do obýváku: „Hotovo, vyrobila jsem Lidušce karamelky. To koukáš, co?“ a řasy se mi přilepí k víčkům.

Škody budu likvidovat několik dní, ale co to je proti mému velkému vítězství. Na stole leží čtrnáct pampeliškovo-medových bonbonů z nejryzejších biosurovin. Lidka asi musela v minulém životě děsně trpět, když si teď vysloužila maminku jako já.

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto  nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Poté, co výsledek (nikoliv okolní spoušť) pečlivě nafotím na Facebook, hned volám sousedce, že udělala omyl roku, když svůj betonomed vyhodila. „Jsi taky mohla mít pro Vlastíčka domácí bonbony,“ prohodím ležérně, ale hned se nabídnu, že mu pár svých přenechám.

Nemohu si dovolit novou biokamrádku ztratit. Obzvlášť ne, když to první, co mi povídá, je:  „Tak fajn a kdy se, sousedko, dáme do bezového sirupu?“

Jaký život jsem v minulosti vedla já, že jsem si tentokrát vysloužila právě tenhlecten!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Čaj pro maminku

4 komentáře

Milá maminko,

jako malá jsem ti k svátku matek nosila šeříky. Nádherně voní a jsou tak krásné. Mohla bych ti z nich něžnou kytici natrhat i teď, dva fialové mi právě kvetou před domem.

Ale jsme už obě velké holky. Šeřík si můžeš kdykoliv otrhat do vázy sama, dobře vím, že i tobě jeden – bílý – kvete a voní u domovní branky.

Jsou ale jiné věci, které pro tebe dnes můžu udělat. Které vím, že si sama neuděláš, nenajdeš si čas, nevzpomeneš si….

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čaje ke Dni matek: nasušené květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Tyhle čaje ti, maminko, vydrží déle než šeříky ve váze. Slibuju, že taky voní.

Hluchavkový čaj s řebříčkem ti dávám, abys mi zůstala zdravou ženou. Šalvěj je také všelék, ale tahle ananasová je spíš o příjemné chuti – a i o tom by měl život být. Pampeliškovým medem si doslaď dny, které ti budou připadat zbytečně hořké. Je v něm i meduňka pro klidnou duši a pomeranč pro svěží vítr do plachet.

Ať si ty čaje budeš vařit v práci, nebo večer k televizi, pokaždé si vzpomeneš, která žába ti je věnovala. Z lásky nasušila, mašlí ozdobila. Jen taková maličkost. Stejně jako věnovat ti tenhle článek na blogu.

Krásný Den matek, maminko! ♥

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čajová home collection pro zdravé maminky. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

 Hluchavka bílá

Nebudu ze sebe dělat chytrou, tohle nemám ze své hlavy, ale z webu dedekkorenar.cz, kde se o hluchavce píše tak krásně a něžně jako nikde jinde, s dovolením cituji:

Když si uděláte z hluchavky zlatistý čaj čtvrthodinovým spařením jedné lžíce sušených květů v 4 dcl vody, přivoňte, přivřete oči a představte si ten strašný objem vložené práce, úsilí a důvěry ve vás, usrkávajícího spotřebitele, že vám pomůže a způsobí zdraví, radost a uspokojení. To by vás mělo naplnit jako vzducholoďový balón a stejně tak i povznášet. Proto doporučuji pít hluchavku i jako obřadní či meditační čaj. Ta psychosomatická energie se prostě nemůže neprojevit, máte-li Řád věcí, přání, tužeb a skutků dostatečně tvořivý a podpořený určitou mírou sebekázně. …

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo kolem jí nečinně chodit. Foto: Sláma v botách

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo ji nečinně ignorovat. Foto: Sláma v botách

Květ hluchavky je vhodným doplňkem u směsí pro uklidnění mysli a při nespavosti nebo podrážděnosti, co nervového systému se týče. Zde lze kombinovat s meduňkou, dobromyslí, mařinkou, kozlíkem, chmelem, andělikou, srdečníkem, levandulí, třezalkou atd. …

Jiné uplatnění hluchavky je ve směsích určených k odkašlávání, protože obsah slizů, silic, saponinů i tříslovin nabízí zklidnění podrážděných sliznic dýchadel při různých zánětech a kašlech včetně astmatu. Typickými protikašlavými partnerskými bylinami jsou sléz, podběl, divizna, jitrocel, lípa, bez, máta, tymián, mateřídouška, petrklíč, třapatka.

Velmi účinné působení lze očekávat při nadměrném a bolestivém menzes, krvácení z dělohy a zánětlivých pochodech v této ženské lokalitě. Kombinovat doporučuji s malinou, kontryhelem, řebříčkem, přesličkou, měsíčkem, heřmánkem a případně chmelem při hormonálních potížích. …

(celý článek Dědka kořenáře o hluchavce bílé ZDE)

 

Řebříček obecný

Umí toho vážně hodně, ale jak se říká, s dobrým pomálu. Čaj z řebříčku se nepije dlouhodobě a nepřerušovaně, čas od času se ale hodí, třeba když:

– ženy trápí záněty vaječníků nebo svalové nádory dělohy (myomy), od bolesti uleví sedací koupele.

– v klimakteriu je jedním z čajů, které dokážou s nepříjemnými projevy hormonální bouře zacvičit.

– máte pálení žáhy, jste nadmutí jako balón, trápí vás žaludeční křeče nebo záněty trávicího traktu…. řebříček podpoří činnost žaludečních šťáv.

Pozor: Někdy se ale můžou dostavit i vedlejší účinky. Pobolívá vás po pití hlava nebo máte motolici? Tak to řebříček anebude zrovna tou vaší bylinou.

 

Pampeliškový med

Alergici mají smůlu, ale jinak je tenhle „falešný“ med bezva proti kašli, nachlazení a jiným nemocem horních cest dýchacích. Prý se po něm dobře odkašlává. Bylo by rozumné schovat si pár lahviček ve sklepě na zimu. Vydržíte-li ovšem jeho výborné chuti tak dlouho odolávat…

Ať mi rostou!©

 

Jak jsem poprvé pila MÍZU Z BŘÍZY: Sladký elixír mládí, na který se zapomnělo

1 komentář

O kolik mladší, krásnější a vitálnější už jsem mohla být, kdybych se o pití březové mízy dozvěděla dřív?! 🙂 Nasládlá šťáva kolující břízou je plná životní síly a osvěží líp než minerálka. Naši předci ji na jaře pili, aby po zimě pookřáli stejně jako léčivý strom, který proudící míza probouzí k novému životu. Naštěstí není nikdy pozdě s pitím elixíru začít. 

 Věnováno Míšovi, Honzovi, paní M. a dalším bezva lidem na Valašsku. A Lidušce!

Už je to tradice, že každou zimu, sotva sleze sníh, vyrážím do Beskyd. Zdolat pár kopců a zkontrolovat, jestli je u mých přátel, rodiny M., vše při starém. Letos jsem vzala i malou. Má dva a půl roku, ideální věk učit jí turistice. Někdo musí mou lásku k výšlapům podědit.

Jak to souvisí s březovou mízou? Počkejte pár odstavců…

****

„Vyšlápneme si na Kyčeru, pak ke korytu a zpátky to vezmeme přes Ochmelov,“ seznamuje mě se sobotními plány kamarád Michal, můj horský vůdce pro Valašsko. Dcera už poskakuje u branky, batůžek s krtečkem na ramenou. Já si kolem pasu upínám manduku, do báglu hážu flašku s vodou z nedaleké studánky a hlásím, že jsem taky připravená.

„A ujdete to s Liduškou vůbec?“ kroutí hlavou paní M., Michalova maminka neboli velmi vitální paní, která ale na rozdíl ode mě ví, jak daleko je to od jejich chalupy ke korytu. Ubezpečím ji, že po obědě jsme natotata zpátky. Pak jdu dceru vypustit z branky, okamžitě se vyřítí k potoku. Do kopce si to pěkně vyšlápne sama, nosítko manduku beru s sebou jen pro sichr.

Tak jsem si to alespoň myslela.

Už je mi přes třicet, tak proč jsem POŘÁD TAKOVÝ PRAŠTĚNÝ OPTIMISTA?! Jako bych Michala za ty roky neznala. Z avizované dopolední procházky spojené s obědem na Kyčeře u kamaráda Jury, srandisty a nejlepšího lidového vypravěče co znám, se samozřejmě vyvine celodenní túra s brutálním převýšením.

Ale nejdřív jsem neskuhrala. Proč taky? Bylo krásně, vypnuli jsme mobil, nemusí nám být čas pořád v patách. A tak jsme chvíli pozorovali ovce a pak u Jury spořádali kotel špaget. Vtipy, kterými nás bavil, jsem okamžitě zapomínala. Po obědě jsme malou zkusili uspat na louce a sami při tom usnuli (ona ne). Chytila jsem klíště, ale to zjistím až druhý den.

Pohoda, kídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Pohoda, klídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

To nejlepší jsme pořád měli před sebou. Osvěžení v lesním korytě, do kterého čúrá voda odněkud z horského potoka. Nemělo chybu! Malá byla samé bláto a mně na chvíli přestal být hic, jak jsem ji už hezkých pár kilometrů táhla – jak jinak než – v manduce. Ne že by dcera taky sama nešlapala, ale své nadšení z túry zatím nepochopitelně projevovala jen při chůzi z kopce nebo aspoň po rovině.

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Ta bude dnes spát jako zabitá a já taky, přistihla jsem se, jak se už začínám těšit do údolí. Na tu pohodlnou houpací lavičku u Michala na zahradě.

„Jak to vidíš s návratem?“ ptám se, když si malou zase hážu na ramena. Původně přece bylo v plánu, že dceru stihnu po obědě uložit už doma. Očividně o pár hodin zaostáváme. Neřešila bych to, akorát už nám došlo jídlo. A mně energie.

„Počítám ještě tak šest, osm kiláků,“ zamýšlí se Michal. V tu ránu se pohledem srazíme u mojí lahve s cintem vody u dna. To je vše, co máme. Michal si s sebou žádnou vodu ani nebral. Samozřejmě. Flašku okamžitě zabavím do batohu. „Tohle už je pro Lidku!“ objevím v sobě ždibec mateřské odpovědnosti. I když se mi při tom málem přilepí jazyk na patro.

„Taky mám strašného sušáka, nečekal jsem, že budou ty špagety tak pálit…“ povídá Michal a nasadí tempo. Téma žízně je po zbytek cesty tabu, nemá smysl se v tom pitvat. Bez vody končí všechny naše túry po horách a já jsem pořád ta samá blbka z Čech, co znova a znova skáče na lep, že má můj valašský vůdce trasu promyšlenou, že dokáže odhadnout mé síly… No nic, asi po dvou kilometrech potkáváme poprvé ten den turisty. Lidka na tom vydělá lízátko a my se po krátké účelové konverzaci odvážíme požádat o hlt vody. Málem se popereme, kdo se napije první.

Asi vás teď napadá kontrolní otázka: Kdy už to konečně začne souviset s březovou mízou? Prosím ještě o trochu trpělivosti, nacházíme se na Valašsku, ok?

Takže se konečně blížíme do údolí. Chalupa rodiny M. už je vidět. „Uvaříme si nějaký luxusní čajík,“ zasní se Michal, ale já už bohužel nemám sílu ani si tu rozkoš představovat. Malá se navíc začíná drát z manduky. Nadopovaná lízátkem si chce dát finální sestup do údolí po svých. To jinými slovy znamená, že zbývající trasu teď půjdeme turistickým tempem dvouletého dítěte. Bože, ty víš, čím jsem si to zasloužila.

Michal naše tempo dlouho psychicky neunese a po chvíli se odpojí pod záminkou, že půjde napřed a ten čaj nám aspoň stihne příjemně vystydnout. Neříkám nic, jazyk se nefinitivně přilepil.

O hodinu a kilometr dál jsme konečně doma! Dcera sebou ještě stihne těsně před chalupou švihnout o obrubník, takže do baráku triumfálně vlítneme s krví u nosu a tím je dnešní vyčerpávající den zaplaťpánbu u konce. První den v Beskydech a já se reálně bojím, že rány si budu lízat až do konce pobytu.

„Zítra relax!“ Michal to naštěstí odsouhlasí.

A teď konečně míza…

Je ráno, tak osm hodin, a malá už si spokojeně pobíhá u rodiny M. po zahradě. Nahání kočku. Já jsem o poznání méně čilá, ale být zalezlá v domě, když mi dítě stejně udělalo budíček, se mi taky nechce. Ráno je na horách krásné, promiňte mi to klišé. Tak se stane, že se hrabu z baráku přesně ve chvíli, kdy se ze zahrady vrací prostřední z bratrů M. Honza. V ruce petku s něčím.

„Neseš si k snídani vodu z potoka?“ vtipkuju. Nejradši bych to hned vzala zpět. Honza se významně zatváří, a kdyby mi to náhodou nestačilo, pro jistotu ještě dodá: „Ty si tak hlúpá.“ Na upřímnost tohoto typu jsem od bratrů M. zvyklá, přestože mé ego má určité výhrady.

„Tak co to je?“ chci vědět, když už jsem stejně za blbou.

„Březová voda, chceš napít?“

Nemám tušení, jestli jde o nějaký vtípek, pro bratry M. taky tak typické, nebo to Honza myslí vážně. Nemusím být nutně za ještě blbější. Takže chvíli mlčím a pak ležérně nadhodím. „Jako nějaký výluh z břízy…? Z listí?“

„Ty si TAK hlúpá,“ mine mě Honza bez mrknutí oka jako ten největší póvl a zaleze do domu.

Ale o minutu později se vrací se skleničkou a vysvětlením. „Míza z břízy. Na jaře, než vypučí listy, teče celým stromem. Večer jsem navrtal kmen, a když tam strčíš brčko, do rána ti do flašky nakape spousta šťávy. Jak to, že to neznáš? Celé to vypij a dej i malé.“ A už mi podává skleničku s čirou kapalinou. Drink voní lehce po bříze, a když ochutnám, musím uznat, že jsem ohromena. Jemňounce nasládlá chuť příjemně šmrnclá březovým dozvukem. Výborný. Tohle bych uměla pít celý den třeba místo minerálky.

„Honzo, já nemám slov,“ vlichocuju se, protože vím, že to zabere, a já chci další skleničku. Za chvíli si přiťukáváme se všemi v domě a obsah petky je pryč. Bohužel Honza toho víc nemá. Při snídani horečně  gůglujeme. Chci slyšet, jaké blahodárné látky ta březová záležitost obsahuje. Nejlépe něco o tom, že jsem právě omládla o padesát let a nikdy nedostanu rakovinu.

No ale pozor! Web opravdu hovoří o omlazujících účincích. A do toho začíná paní M. vzpomínat. „Moja stařenka březovú vodu pila, aj bratranec, co si vzpomínám. Je dobrá na vlasy, na pokožku hlavy, na lupy. To sa běžně na jaře pilo,“ vybavuje si, ale dodává, že sama už na březovou mízu taky zapomněla. Honza nakonec přizná, že trik s jarním navrtáním břízy mu poradila přítelkyně (Pražanda!), které se pití mízy osvědčuje a napájí šťávou z břízy i své příbuzné. Buď požehnána, moudrá pražská ženo!

„Míza je plná minerálů, které strom načerpal z půdy,“ předčítá nám Honza z webu cesta-zeny.sk (článek ZDE), „ úžasné léčivé a vitalizující účinky, čistí organismus od toxinů. Chutná jemně a lahodně. Pokud jste někdy viděli, že tam, kde brzy zjara pokáceli břízy nebo ořezali větve, se z čerstvých řezů řine míza, umíte si představit, jaká životodárná síla proudí na jaře stromem. Když se strom probudí, začíná sát ze země vodu, kterou pročistí a obohatí mnoha živinami. Ty pak rozvádí do každé větévky a do každého pupene, který skrývá budoucí listy.“

Posvátně všichni sedíme kolem stolu a posloucháme pravdy, která Honza luští z displeje svého smartphonu. Na webové stránce Rozhlasu zase narazí na článek (k přečtení ZDE), že březová míza zpomaluje stárnutí a je jarním národním nápojem v Lotyšsku. Michal si hned vybaví, že březovou šťávu kdysi pil i v Rusku, kde je také hodně oblíbená. Aby ne, když je bříza ruský národní strom. Já náletové břízy, které postupně zamořují i ty lesy, kde by mohly růst mnohem kvalitnější stromy, moc nemusím. Ale o léčivých účincích březové kůry a listů jsem už ve svých ekoknihách četla dost a jarní elixír v podobě březové mízy je poslední kapka. Právě lituji, že nevlastním březový háj! Protože odběr březové mízy z cizích stromů má velký háček: nesmí se to!

„No samozřejmě, všechno zdravé je u nás zakázané,“ odplivla bych si, kdybych zrovna neseděla ve slušné kuchyni. Vysvětlení, proč české zákony čerpání březové šťávy nefandí, čteme z webu zkvaseno.blogspot.cz (celý článek ZDE): „Čepování mízy je analogické odběru krve a otevřená rána je rizikové prostředí pro nejrůznější hnilobné a cizopasné houby – jejich efekt se neprojeví hned, ale postupně strom spolehlivě umoří.  Také velký objem odběru mízy stromu uškodí.“ Autorka článku (mimochodem asi nejlepší článek, na který jsme v češtině na téma odběr březové mízy narazili!) ale jasně uvádí, že je možné se s majitelem stromů nebo správcem pozemku, na kterém břízy rostou, domluvit, a pokud se odběr mízy provede správně, stromu to neuškodí.

Prostě jako u dárcovství krve: Dodržte šetrný postup odběru (malá navrtaná dírka v rozumné hloubce), ránu po odběru patřičně ošetřete (sadařským balzámem ze zahradnictví, třeba) a nepřežeňte to s odebraným množstvím. Strom vám pomůže zlepšit si zdraví a vy byste mu za ten cenný dar měli poděkovat.

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Prosila bych tady navrtat a tady načepovat. Děkuji, za rok přijdu zas. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Jaké množství je ale rozumné? I to jsme chvíli gůglovali, ale stoprocentní odpověď nemám. Jeden zdroj uváděl až 50 litrů z dospělého stromu (!!), do toho bych ale s čistým svědomím nešla. Břízu na zahradě rodiny M. jsme připravili o jednu petláhev mízy a jít si pro další už nám bylo blbé. Možná jsme jen zbytečně ohleduplní, ale držím se ještě jedné životní zásady: nového pomálu. Už se ale těším, jak si v příštích letech budeme s dcerou postupně zvedat dávku. Můj táta na zahradě naštěstí taky jednu břízu má a i v okolí mých pozemků v D. se určitě nějaký vhodný strom k odběru najde.

Proč píšu v budoucím čase? Na Valašsku jsem to s břízou chytila na poslední chvíli. Její odběr je možný pouze pár dní v roce, obvykle na začátku jara. Valaši jsou naštěstí ve všem vo kapánek pomalejší… 🙂 Když jsem totiž hned zatepla volala tátovi, ať si šťávu taky načepuje, že mu určitě pomůže na ty jeho kolena, nedošlo mi, že u nás v nížině už jsou břízy dávno zalistěné. A to je kardinální problém. Míza teče stromem jen před vyrašením listů, pouze v krátkém, tak 14tidenním období obvykle druhé půlky března (nížiny) až začátkem dubna (vyšší polohy). Záleží na počasí, letos to podle všeho bylo o něco později než běžně, my jí na Valašsku popíjeli 12. dubna a na stromech tu ještě nebyl ani lístek. Míza údajně nejvíc proudí, když už jsou teplé dny, ale stále chladné noci. Tak máme do příštího roku dost času na přípravu. Buďte si jistí, že vám za rok tu správnou dobu k odběru mízy připomenu včas. Nadopovat se životní sílou a podpořit regeneraci celého těla totiž potřebuju nejen, když jsem na Valašsku.

Střih.

Dosnídali jsme a já, i když jsem včera vykřikovala, že dneska fakt relax a leháro na zahradě, cítím, že to se mnou začíná zajímavě šít. Možná jenom placebo, ale nějak nedokážu posedět.

„S čím bych tak mohla pomoct?“ ptám se paní M., která právě vyráží stříhat angrešty. „Že bych vám třeba něco zryla?“ napadá mě a v minutě jsem přezutá do pohorek. I Michal obžívá: „Uvařím výborný čaj s kardamomem!“ Za chvíli už nám v parádním servisu servíruje čajový obřad přímo vprostřed zahrady. Honza sedl na kolo s tím, že jede vytipovat další břízy. A dcera? Ta si někde pod mýma nohama hraje na krtečka, lopatkou přehazuje kompost z hromádky A na hromádku B a dělá při tom další tisíc nesmyslných pohybů.

Odpoledne už se přílivu nové energie definitivně nedá vzdorovat. Míříme na Čertovy skály, kde mi malá fakt vyrazí dech. Ta lenoška, co mě včera málem strhala a nechala se do každého kopce nosit, si to najednou mašíruje vzhůru sama, po svých, kopec nekopec. Za chvíli spolu máváme projíždějícímu vláčku ze samého vrcholku skal. Mateřské oko má co dělat, aby neukáplo hrdou slzu dojetí. Tak přece jenom to po mně podědí!

Foto: Sláma v botách

Moje následovnice, od které si v životě tolik slibuji. Foto: Sláma v botách

„Příští rok se mízy uchlastám,“ svěřuju se Michalovi, když se vracíme ze skal. „Břízy pro mě vždycky byly neužitečný plevel a postrach alergiků. Díky, že jsem se u vás o přírodě zase něco naučila.“

***

Zbývající dny na Valašsku jsme s malou zdolaly ještě nespočet kopců. Relax nebyl třeba. Pily jsme studánkovou vodu, znovu jsme se samy vyhrabaly za Kyčeru vymáchat se v korytu a taky jsem se i přes děsnou zimu prošla bosá v potoce a pak si utřela nohy trávou. Snědly jsme pár pampeliškových listů i květů sedmikrásek a pažitku ze zahrádky paní M. Studánkovou vodu jsme si nabraly i na cestu domů a u sousedů si objednaly půl kila másla od jejich krávy. Moc jsem toho nenaspala a i malé se trochu naboural zaběhlý režim. Dvakrát se mi při túře vyspala zavěšená na břiše v manduce. Přesto jsme každé ráno vstávaly už po šesté a nezůstávaly v domě ani o minutu dýl, než bylo nutné. Na rozloučenou jsem rodině M. doryla ty záhony a uvařila celému domu večeři s pestem z medvědího česneku, jehož sezóna je teď v lesích v plném proudu. Alespoň tedy na Valašsku, kde je to všechno vo ten kapánek….

S tak umordovaným tělem a přitom klidnou, odpočatou a vyrovnanou duší jsem se z jarního Valašska ještě nikdy nevracela. Děkuji. Děkuji!

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Foto: Mikumi / Sláma v botách

PS. Potřebujete ještě víc důkazů o tom, jak blahodárně bříza působí? Nebo o tom, jak mocné umí být placebo? 😉

Ať míza proudí a mně ať (břízy i vše ostatní) rostou!©

 

Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo!

Napište komentář

Tradice mám ráda, ale uzený ne. A kopřivy zatím nerostou. Takže? Velikonoční pizza!

Základem klasické velikonoční nádivky jsou vejce, kopřivy a uzený. Rovnou říkám, že uzené nejím. Nikdy jsem na něj nebyla a co máme dceru, platí na všechny uzeniny embargo. Jenže problém je i s kopřivami. Nevím, jak u vás, ale u nás na zahradě letos ještě nerostou. Tím málem, co už vyrostlo, babička přilepšuje slepicím, abychom měli kvalitní vejce. Chválím, o kvalitní vejce jde především. Ale co teda s tou nádivkou?

Včera jsem se zase zoufale procházela po zahradě a hledala, co zeleného by se tady dalo utrhnout, abych vylepšila pečené brambory, které měly být k večeři. Sem tam v trávě nějaká pampeliška, ale i o ty se přetahujeme se slepicemi, takže nedostatkové zboží. Za měsíc jich bude plná zahrada, ale teď nejsou. Kopřivy totéž. Letos prostě přišly Velikonoce moc brzo. Výsledek mého lovu po zahradě tak nebyl slavný, ale něco jsem do kuchyně donesla:

pár mladých pampeliškových listů– umyla, nasekala najemno, syrové zamíchala do tvarohu

pár květů sedmikrásky – umyla a vcelku usadila na tvaroh, pěkná jedlá dekorace

meduňka – tahle bylinka je regulérní plevel. Jako jedna z mála přežila v mé bylinkové předzahrádce invazi slimáků (o mém statečném boji s nimi ZDE), od podzima se rozrostla na dvojnásobek. Umyla, nasekala, do tvarohu.

tymián a oregáno (dobromysl) – zimu i slimáky přežily, voní, šup s nimi do tvarohu.

pažitka – žádná sláva, ale něco roste, trocha na posypání brambor se našla.

 

Byla to bašta, lidi, a tak se v mé hlavě začíná rodit nápad. Podpořený ještě tím, že jsem o víkendu  KONEČNĚ pekla tuňákovou pizzu se špenátem (manželská story, která tomu předcházela, ZDE), kterou jsem měla už dlouho v hlavě, a jak tak nahoru rozklepávám páté vejce, došlo mi to…!

Tradiční velikonoční nádivce letos nejsou okolnosti nakloněny, tak to nebudu lámat přes koleno. Z vajec, špenátu (mám ještě svůj mražený), čerstvých bylinek a lupení ze zahrady, a konec konců i z těch kopřiv, když nějaké seženu, uděláme velikonoční pizzu. Místo uzeného přijde tuňák (verze pro mě a dceru) a pro manžela šunka (druhá varianta).  Tradice dostane trochu na frak, ale who cares, že jo? 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Slámina velikonoční pizza s vejci, špenátem, lupením, bylinkami a tuňákem  nebo šunkou
Foto: Sláma v botách

Méně košér varianta, ale taky děsně dobrá, se šunkou… Foto: Sláma v botách

Těsto (na 2 velké plechy)

3 a půl hrnku hladké mouky (použila jsem pohankovou – 2 díly bílou, 1 díl celozrnnou, samozřejmě lze z normální pšeničné)

3/4 hrnku oleje (dala jsem řepkový za studena lisovaný)

1 a půl hrnku vody

1 kostka droždí

1 lžička soli

1. Ohřejte trochu vody (teplota tak kolem 30 stupňů) a rozdrobte do ní droždí. V teple nechce chvíli kvasnice pracovat.

2. Do mísy nasypte mouku, přidejte sůl. Omrkněte kvasnice. Když to už v hrnku bublá a kvasnice vzešly nahoru, přelijte kvásek do mísy s moukou. Přilijte olej a zbývající vodu. Začněte hníst těsto. Chvíli to bude trvat. Podle potřeby  buď ještě přilejte vodu nebo naopak, pokud je těsto až moc mazlavé a lepkavé, dosypte mouku. Těsto by mělo vytvořit vláčný bochník, který pak necháte v míse pod utěrkou kynout. Chce to aspoň hodinku. I kdyby vám těsto moc nevykynulo, žádná tragédie to není, pizza prostě bude hutnější. No a? 🙂

3. Nakynulé těsto rozdělte na dvě části a každou pomoučenýma rukama nebo válečkem rozválejte na plech vyložený pečícím papírem. Máte hotový korpus a teď ho nazdobit.

Mazání

Tohle je klíč k výborné pizze, není totiž nic horšího než suchá pizza . Mazání musí být dokonalé. Nešetřte na množství, dá výsledku chuť.

Foto: Sláma v botách

Pomazat, dozdobit, upéct. Těšte se na výsledek! Foto: Sláma v botách

1 konzerva sekaných rajčat, ev. rajčatové pyré (použila jsem vlastní zavařená rajčata z léta, rozmixovaná)

olivový olej – hodně, až budete mít pocit, že to už bylo dost, ještě přidejte.

čerstvé nebo sušené bylinky – tymián, oregáno, rozmarýn

česnek – rozetřený, množství jak kdo snese, já dávám 3-5 stroužků českého česneku

sůl

Promíchejte a natřete tím obě těsta. Na tuňákovou varinatu stačí dát mazání trochu méně, na šunkovou ho nalijte víc.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tuňáková varianta

1 konzerva tuňáka ve vlastní šťávě nebo oleji (šťávu i olej zceďte)

listový nebo sekaný špenát – hodně. Špenát se při pečení „zcucne“, takže sypte na pizzu velkoryse.

kopřivy, pampeliškové listy, meduňku – co najdete na zahradě. Omyjte, kopřivy pro sichr zpařte horkou vodou (pečení ale žahání taky zneškodní).

vaječné žloutky – množství jak kdo rád, já dávám na jeden plech i 6 (máme vejce zadarmo:))

strouhaný sýr – není nutné

Foto: Sláma v botách

Před pečením. Foto: Sláma v botách

První na pomazané těsto rozprostřete tuňáka, pak po důkladně zasypejte špenátem, kopřivami, pamepliškami, nahoru rozklepněte vejce a kdo má rád, může ještě trošku postrouhat tučným sýrem (gouda?).

Foto: Sláma v botách

A po upečení… Foto: Sláma v botách

 

Šunková varianta

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

plátky šunky

plátky sýra

bazalka – v této variantě její chuť vynikne, máte-li doma, určitě na ni nezapomeňte

meduňka, pampelišky – nasekané, stačí trošku

Opět na pomazané těsto rozprostřete šunku, na něj sýr, pak bazalku….

 

… A dáme do pořádně rozhicované trouby, tak 200 °C. Po pár minutách teplotu stáhněte na 170-180, ať oliváč tolik netrpí.

Pečte cca 15 minut, až uvidíte, že okraje pizzy chytají tmavou barvu. Myslete na to, že pizza se musí propéct i u středu, kde je nejnižší teplota, takže raději mít okolto tmavé než prostředek nedopečený.

V mezičase pečení si ještě můžete v kastrolku na sucho, bez oleje opražit semínka dle vlastní chuti, kterými pak hotovou pizzu na talíři dozdobíte.

Po vyndání pizzu zkontrolujte, a jestli se vám zdá sušší, ještě ji klidně pocákejte trochou oliváče.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ouvej, a já že chtěla dělat nějakou nádivku?! Za tohle vám koledníci urvou ruce!

 

Hezké Velikonoce! A ať mi rostou!©

 

 

Netradiční velikonoční perníčky se semínky, mandlemi a kokosem

2 komentáře
Beránci zdobení strouhaným kokosem, zajoši s ušima ze slunečnicových semínek a perníková vejce rámovaná dýňovými semínky jsou prostě nádhera. Zkusíte to taky?
Foto: Sláma v botách

Perníčky před upečením potřete rozšlehaným vejcem a zdobte semínky, mandlemi, kokosem nebo do těsta ozdobně rýpejte špejlí. Jednoduché, krásné. Foto: Sláma v botách

 

Mandle dojít můžou, ale nápady nikdy! Kvůli poloprázdné spíži jsem musela při zdobení velikonočních perníčků improvizovat a vida ten stylový výsledek!

Od té doby, co jsem na blogu U Věrušky v kuchyni natrefila na nápad zdobit perníčky bez použití cukrové polevy, se ze mě stal perníčkový maniak. Velikonoce byly další příležitost vymazlit svou originální techniku, která jednou jistě ponese mé jméno. 🙂

Minule se mi osvědčilo zdobení perníčků plátky mandlí. Jenže jsem zapomněla koupit nový sáček a teď jich neměla dost. Takže jsem musela improvizovat. Díky že ty mandle došly!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tentokrát jsem zadělala dvě těsta. První je klasické pšeničné pro koledníky, kteří nenajdou odvahu zkoušet neznámé.Toto těsto je po upečení světlejší. Je stejné jako pohankové těsto, jen mouka je v něm pšeničná.

Jako druhé jsem připravila své oblíbené pohankové těsto na perníčky, které je bezlepkové, takže snad i zdravější, každopádně ale chutnější a díky tmavší barvě i pro oko hezčí. Pohanková mouka má lehce oříškovou chuť, do sladkého pečení je jako dělaná. Pro nerozhodné: Perníkové koření a voňavý med typickou pohankovou chuť dost srazí, takže perníčky považuju za ideální recept, ve kterém s pohankovou moukou poprvé zaexperimentovat a zkoušet jí přijít na chuť. Stojí to  za to.

Při zdobení perníčků se dají těsta vzájemně kombinovat, třeba na tmavší pohankové vajíčko vykrojit a žloutkem přilepit menší světlé pšeničné. Výsledkem bude dvoubarevné 3D vejce. Je to trochu pro hračičky, ale proč si nezablbnout…?

Do pohankových perníčků přijde: máslo, pohanková mouka (2 díly bílé, 1 díl celozrnné), med, co nejtmavší třtinový cukr (nejlépe muscovado nebo i sušená třtinová šťáva), jedlá soda, kukuřičný nebo bramborový škrob, vajíčka

Na zdobení: strouhaný kokos, plátky mandlí (kupuji např. v DM drogerii), slunečnicová semínka, dýňová semínka, vaječný žloutek rozmíchaný v misce s troškou vody na potření perníčků před zdobením

Ještě se hodí: špejle a děrované víčko od fixy na ozdobné rýpání do těsta

 

Podrobný recept a poměry jednotlivých ingrediencí na pohankové perníčky najdete v mém starším článku Pohankové perníčky pro děti bez moučkového cukru a hned měkké.

 

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Bezlepkové pohankové perníčky pro děti. Foto: Sláma v botách

Bezlepkové pohankové perníčky pro děti. Foto: Sláma v botách

 

Foto inspiraci, jak perníčky zdobit, načerpáte v mém dalším starším článku Valentýnská výzdoba ve venkovském stylu aneb jak zrecyklovat adventní věnec a a další vánoční dekorace.

 

Recept na tyhle krasavce najdete v mém starším článku ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

 

A ještě důležitý TIP:

Vykrájené, neupečené perníčky potřete rozšlehaným žloutkem a ještě než se žloutek stihne vpít do těsta, zdobte kokosem, semínky a spol. Nebojte se trochu přitlačit, jinak vám budou semínka z perníčků po upečení opadávat. (Jako se to stalo mně u první upečené várky). Vejce vám v tomto případě poslouží jako lepidlo. Teprve pak šup do trouby. Jasné? 🙂

 

Přeju hodně zdaru a pochlubte se fotkami třeba na mém Facebooku.

 

Ať mi rostou a nápady nedocházejí! ©

 

Teplý zimní zeleninový salát z černé a bílé ředkve – k bramborám, rýži, kachně…

2 komentáře
Šopák, řecký, okurkový… V létě není se saláty problém, ale co v zimě? Já to teď řeším touto teplou přílohou ze zimní zeleniny.

Základem je karamelizovaná cibulka a balsamikem zkropená černá a bílá ředkev. Aha, to jsou ty dvě zeleniny, co jsou jich v zimě plné obchody, ale vás nenapadá, co a jak z nich uvařit. Takže si pište recept na tento kyselosladkoštiplavý salátek, který vás báječně prohřeje. 

Skleníková zelenina z Holandska nebo Španělska nemá žádnou hodnotu. Výživoví specialisté dokonce tvrdí, že letní zelenina jako rajčata nebo okurky se v zimě ani jíst nemá. Ochlazuje a tím oslabuje tělo, které je pak náchylnější k nemoci. Chuť na zeleninu je lepší uspokojit z domácích zdrojů. Cibule, pórek, bílé a černé ředkve… zimní zeleniny taky není tak málo.

Co přijde do salátu

Bílá ředkev zvaná vodnice nebo daikon je zimní zeleninou, která se u  nás dobře pěstuje. Vyrostla dokonce i mně, zahradnickému elévovi. Dobře přežívá uskladnění ve vlhkých sklepích (kdo má suchý, zahrabte do pilin nebo písku podobně jako mrkve). Chuť má lehce štiplavou, trochu podobnou ředkvičkám, s nimiž je vodnice příbuzná. Cenná je hlavně proto dostatek vitaminu C, který je nám v zimě vzácný. A pro enzym mirosináza, i když ten obsahuje hlavně v syrovém stavu, var ho ničí.

Černá ředkev je její kulatou příbuznou. Chuť i obsažené vitamíny mají podobné – hodně céčka, hlavně v syrovém stavu, beta-karoten, některá béčka, vápník, železo, hořčík. Fytoncidy neboli přírodní antibiotika. A hlavně síra obsažená v hořčičných silicích (proto ta štiplavost), která stimuluje játra a pomáhá tělo zbavovat se těžkých kovů.

Salát obsahuje ještě cibuli, která je všelék, a pórek, aby se talíř barevně rozsvítil a dodali jsme tělu i nějaký chlorofyl (důležitý pro játra).
Balsamiko a tmavý cukr, který na pánvi zkaremelizuje, pro zajímavější chuť. Nepřežeňte to s nimi ale, mají salát dochutit, nikoliv chuť přebít.

A vaříme (pro 2 jedlíky)

1. 2 střední cibule oloupeme a nakrájíme na kolečka. Očistíme a „nakolečkujeme“ také bílou část z jednoho menšího pórku.

2. Na pánvi zpěníme sádlo (vegani: nebo olivový olej) a zeleninu na něm začneme restovat. Osolíme.

3. Když zesklovatí, přidáme oloupanou a nahrubo nakrájenou černou ředkev (1 kus) a bílou ředkev (obvykle se prodávají hodně velké, takže stačí třetina). Krátce zasmažíme.

4. Pokapame 1-3 lžicemi balsamikového octa, jak kdo rád kyselé, a posypeme cca 2-3 lžicemi tmavého cukru. Necháme minutku dvě karamelizovat. Ale mícháme, ať se nepálí. Kdo cukr nechce v jídle ani v malém množství, může použít melasu, med, agávový sirup…

5. Hotový salát na talíři dozdobíme jemně pokrájenou zelenou částí pórku a můžeme ještě zkropit trochou oliváče. Finíto, mňam!

 

Na pánvi je hotovo. pak už jen na talíři zasypat zelenou pórkovou  natí a šplíchnout ještě trochu panenského oleje. Foto: Sláma v botách

Na pánvi je hotovo. Teď už jen na talíři zasypat zelenou pórkovou natí a šplíchnout trochu panenského oleje. Foto: Sláma v botách

K čemu salát jíst
Teplý salát z ředkví jsme si poprvé (ještě bez pórku) udělali ke stakům z kachních prsou a rýži s quinolou. Foto: Sláma v botách

Teplý salát z ředkví jsme si poprvé (ještě bez pórku) udělali ke stakům z kachních prsou a rýži s quinolou. Foto: Sláma v botách

K bramborům u jídel, kde byste třeba sáhli po kečupu nebo hořčici.

Ke kachním prsům dělaným jako steak (sráží tupou tučnost kachny)

K žebírkům nebo jinému grilovanému masu.

Ke klobáse a obecně k uzeninám, pokud je jíte.

Jak recept vznikl

Nedávno jsem poslala manžela do D. nafasovat ze sklepa nějakou zeleninu. Už jí tam bohužel moc uskladněné nemáme. Mrkve a spol. je sice zatím dost, ale kdo to má furt dokola jíst? Za chvíli se z nás stanou králíci. Ještě máme ve sklepě nějakou řepu, ale tu si šetříme na chipsy, které z ní pečeme (recept na řepelky ZDE).  Pak už na zahradě zbývá jen zimní pórek a ve sklepě nějaká ta cibule a červená a bílá ředkev. A právě ty se staly základem pro tuto teplou zeleninovou přílohu. Pekli jsme totiž k obědu kachní prsa s basmati rýži a quinolou. Je to výborné, ale tupě tučné. Po nějaké zelenině oběď přímo volal. Že z náhodného experimentu vznikne zajímavý zimní salát, ke kterému se budeme vracet, mi došlo, až když jsem ochutnala. A zalitovala, že jsem salátu neudělala víc. 🙂

Ať chutná i vám!

 

Vaše Sláma v botách ©

Domácí sýrové krekry třeba na silvestra

Napište komentář

Po explozi vánočních sladkostí jsem hledala recept na jednoduché slané chroupání. Bez ztužených tuků, přepáleného oleje, prostě něco i pro děti. A našla jsem!

Vždycky jsem na silvestra a jiné oslavy pekla tyčinky z listového těsta. Z kupovaného. Bylo to rychle hotové, výsledek nadýchaný, hosté spokojení. Od té doby, co si ale čtu na jídle etikety, mě na listové těsto přešla chuť a ani na silvestra se nechci ztuženým tukem ládovat. Takže jsem hledala podobně snadnou náhradu. Tyhle krekry nemají s listovým těstem a jeho nadýchaností nic společného, jsou ale stejně rychle hotové, příjemně chroupou a moje svědomí při jejich mlsání čisté jako kokosový olej.

Krekry s kozím žervé a kokosovým olejem

Stránky výživového poradce Martina Škáby mi doporučila kamarádka. Díky, Lindo! Hned první vyzkoušený recept byl trefa do černého. Martinovy stránky si tímto zařazuji k oblíbeným. Jeho recept na pohankové tyčinky s kozím žervé jsem pouze lehce upravila, aby mojí rodině pasoval na míru. Lahůdka!

Kombinovat kozí sýr s kokosovým olejem mě ještě nenapadlo. Obojí má výraznou chuť. Pro účely tyčinek je to ale geniální. Čím chutnější těsto, tím míň stačí soli (mám malé dítě), tyčky  mají dobrý šmak i bez toho, že sůl chroupe mezi zubama.

Kokosový olej má navíc bohulibou vlastnost, že se neukládá ve formě tukových polštářů, ale tělo energii okamžitě zpracovává. Po Vánocích se to poslouchá jako rajská hudba, že? 🙂 Kupuju v DM drogerii od značky Alnatura, na kokosové oleje asi nejlepší poměr cena-výkon. Kdo by chtěl rolls royce, tak olej od Amanprana, objednat si třeba z Německa…

Kokosový olej takové chuti a vůně, že ho budete jíst lžící jen tak. Netloustne se po něm, prý. :)

Kokosový olej takové chuti a vůně, že ho budete jíst lžící jen tak. Netloustne se po něm, prý. 🙂

Pravé kozí žervé se neshání snadno. Pokud nemáte za humny kozí farmu nebo před domem farmářskou prodejnu, dá se něco na způsob kozího žervé sehnat v supermarketu. Jde hlavně o to, aby šlo o sýr tvarohového typu, který se nestrouhá, ale roztírá a s těstem se dobře spojí. V Albertu jsem například objevila francouzský kozí chavroux (přírodní kozí čerstvý sýr 49%), se kterým bude recept určitě fungovat. Kdo nerad kozí chuť, může jít i do kravského žervé, to mají všude, ale osobně radím se koziny v tomto receptu nebát. Ostatní ingredience její šmak utlumí. Krekry ochutnala moje mamka, která kozí sýry nejí. Nepoznala nic.

V receptu je zapotřebí sýr typu žervé.

V receptu je zapotřebí sýr typu žervé.

A pak už je zapotřebí jen pohanková mouka. Klasika, když chcete vyrobit bezlepkové chroupání. Já jí fandím kvůli pestrosti jídelníčku i z nostalgie, naši předci ji měli na talíři často. Na Valašsku je ale pohanka oblíbená dodnes a dá se koupit v každé vesnické samošce, takže nejde o žádný relikt minulosti, ale normální obilovinu, která u nás roste a dá se z ní vařit i péct. Třeba tyhle krekry. Dobrou pohankovou mouku vyrábí moravský mlýn Šmajstrla, koupit se dá už i v některých supermarketech, jinak farmářské prodejny, zdravé výživy atd. V DM drogerii mají pohankovou mouku taky, ale čínskou.

Šmajstrla prodává celozrnnou mouku levněji než bílou, protože výrobně je levnější. Férové jednání je další důvod, proč peču s jeho moukami. Foto. Sláma v botách

Šmajstrla prodává celozrnnou mouku levněji než bílou, protože výrobně je levnější. Férové jednání se zákazníkem! Foto: Sláma v botách

Takže si to shrneme:
Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

250 g pohankové mouky (lze přidat část celozrnné, max. třetinu)

150 g kokosového oleje

kelímek kozího žervé (cca 150 g)

1 vejce + 1 žloutek smíchaný s trochou vody na potření tyčinek

na dochucení: hrubozrnná sůl, kurkuma, kmín, oregano, saturejka, mák

 

Postup

Kurkuma, oregano, saturejka - zkusila jsem tyto příchutě. Nejvíc voní oregánové. Foto: Sláma v botách

Kurkuma, oregano, saturejka – zkusila jsem tyto příchutě. Nejvíc voní oregánové. Foto: Sláma v botách

1. Všechny ingredience (bez koření a druhého žloutku) nasypeme od mísy, vypracujeme hutné těsto (konzistence jako na vánoční cukroví), vytvarujeme do bochánku a přikryté utěrkou nebo folií necháme v lednici odpočívat. Alespoň hodinu.

2. Poté si na pomoučené pracovní desce válečkem rozválíme těsto. Doporučuji placku rovnou přenést na plech vyložený pečicím papírem, potřít rozšlehaným žloutkem a teprve pak rozkrájet placku ozdobným rádýlkem nebo nožem. Lze samozřejmě změnit pořadí, nejdřív rozkrájet, pak jednotlivě přenášet a natírat, ale zbytečně větší piplačka… Na rozkrájené tyčinky nakonec sypte podle chuti sůl a různá koření. Já pekla pár s kurkumou, jiné se saturejkou, s kmínem a s oreganem (ty byly nejvoňavější). Šla by i sladká paprika (trochu zhořkne), mák, sezam, prostě podle chuti.

3. Pečte dozlatova v troubě na 160- 170 °C. Kokosák snese i víc, ale je to zbytečné.

Hotové je to rychle, v chladu pár dní vydrží, ale vy je dřív stihnete zchroupat. Nejlíp chutnají k vínu a televizi. Hezkého silvestra přeju!

Tyčinky s kozím sýrem a kokosovým olejem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Pohankové perníčky pro děti: bez moučkového cukru, hned měkké

7 komentáře

Žádné ztužené tuky ani moučkový cukr. Jen pohanka, máslo a spousta medu. Že chutnají báječně, na to můžete vzít med, ehm, jed. 🙂

S receptem na bezlepkové perníčky z pohankové mouky mě inspiroval můj oblíbený foodblog  U Věrušky v kuchyni. Originál paní Věrušky jsem si ale ještě upravila, abych mohla dát perníčky s klidným svědomím i své náročné dvouleté mlsalce. I když se stále pohybujeme v žánru vánočního cukroví, o těchto perníčcích se nebojím napsat, že jsou vesměs zdravé. Pohanková mouka dá perníčkům přirozeně nahnědlý tón, takže není třeba přisypávat kakao. Jedna speciální ingredience se zase postará o karamelový chuťový nádech. A zbytek už je perníčková klasika, máslo, med, směs koření. Díky vtipnému zdobení, na které mě přivedla paní Věruška, se obejdete i bez cukrové polevy. Vždyť říkám, že tohle je ideální vánoční recept pro děti.

Perníčky jsem hodně vyválela, ať jich je co nejvíc a dcerka má pocit, že může tolik mlsat.  A přitom... Foto: Sláma v botách

Perníčky jsem hodně vyválela, ať jich je co nejvíc a dcerka má pocit, že může tolik mlsat. A přitom… Foto: Sláma v botách

Připravte si

400 g jemně mleté pohankové mouky, nejlépe od Šmajstrly (tj. pohanka z Moravy, mletá v tradičním mlýně, podle mě lepší než bio z Číny)

ještě trochu pohankové mouky na poprášení válu

50 g hodně změklého másla

150 g medu

50 gramů nejtmavšího třtinového cukru muscovado (kupuju v DM drogerii), lže i sušená třtinová šťáva rapadura, nebo když nesežente, tak světlejší třtinový cukr smíchaný s lžící melasy

2 celá vejce

1 žloutek smíchaný s trochou vodu, na potření perníčků před upečením

1 lžička jedlé sody

1 lžička perníkového koření, lze vyrobit doma (umelte v mlýnku na kávu nebo roztlučte v hmoždíři badyán, hřebíček, anýz, kardamom, přisypte skořici), ale přiznám se, že já normálně koupila

Proč zrovna tyhle suroviny

Nerafinovaný třtinový cukr muscovado je jediný cukr, který dokážu mlsat jen tak. Obsahuje ze všech třtinových cukrů nejvíc melasy, takže je celkem vlhký a má výbornou karamelovou chuť. Hodně se používá při výrobě likérů nebo míchaných drinků. A na pečení je geniální, odpadá totiž nutnost používat jiná dochucovadla.

Neobvyklí perníčkoví spojenci: pohanková mouka kvůli bezlepku i barvičce a cukr muscovado pro svou vlhkost, karamelovou chuť i nutriční hodnotu. Foto: Sláma v botách

Neobvyklí perníčkoví spojenci: pohanková mouka kvůli bezlepku i barvě a cukr muscovado pro svou vlhkost, karamelovou chuť a nutriční hodnotu. Foto: Sláma v botách

Tohle dochucovadlo je navíc zdravé, melase se někdy přezdívá černé zlato a užívá se jako lék u různých nemocí – chudokrevnost, nespavost, zácpa, revma… Je nejbohatším rostlinným zdrojem železa (v receptech pro děti vítáno!) a nálož dalších vitaminů a minerálů je stejně tak úctyhodná. V melase najdete i další pro děti prospěšné látky, totiž kyseliny listovou a linolovou, dále nějaká béčka, vápník, fosfor, draslík, zinek… Kompletní výčet by byl na dýl (víc třeba TADY).

Asi by se daly perníčky upéct čistě z medu a melasy, ale to zkusím až za rok. Muscovado coby pevný, ale vlhký cukr mi jako náhrada běžně používaného moučkového přišlo ideální.

Proč nepoužívejte moučkový cukr?

Bílý rafinovaný cukr není sám o sobě žádná výhra. Ale moučkový je navíc rozemletý na prach, a aby nehrudkovatěl, přidávají se do něj protispékavé látky fosforečnany (tj. éčka). Ty mimo jiné odvápňují kosti, tj. napomáhají třeba osteoporóze… Pro děti zcela nevhodné!

S moučkovým cukrem se v cukroví pracuje kvůli hladké struktuře – jenže klid, i bez něj budou perníčky pořád dost hladké. A pak taky, že prý napomáhá měknutí perníčků. Muscovado ale zafunguje úplně stejně.

Jde to i bez polevy z moučkového cukru. Foto: Sláma v botách

Jde to i bez polevy z moučkového cukru. Foto: Sláma v botách

A jde se péct

1. V míse důkladně našlehejte vajíčka s cukrem, přilijte med a zapracujte máslo.

2. Poté přisypte mouku s jedlou sodou a kořením a začněte důkladně hníst, můžete i v robotu. Výsledkem má být tužší, ale vláčné těsto, které se dá vytvarovat do pevného bochníčku. Klidně nechte v původní míse, ale důkladně ji zabalte fólií a dejte 24 hodin proležet do lednice.

3. Pečeme následující den. Těsto v lednici utuhne, půjde tudíž dobře válet. Nezapomínejte důkladně pomoučit vál i váleček, těsto má tendenci k lepení (i když je bezlepkové:-)). Vykrajujte oblíbené tvary a pár odřezků si nechte bokem na finální dozdobení.

Ale ještě než začnete péct, přichází na řadu…

Zdobení

Abyste ani tentokrát nemuseli sahat po moučkovém cukru a dělat z něj polevu, perníčky ozdobte, jako když vytváříte dekorace ze slaného těsta. Mým spojencem byla špejle, ozdobné víčko od fixy (docela blbě se v papírnictví shánělo, uznávám) a odřezky těsta, tvarované do různých ozdobiček.

Perníčky nasládejte na plech vyložený pečicím papírem, nazdobte a teprve pak potřete žloutkem smíchaným s vodou. Upečeným perníčkům dodá barvu a lesk, ale bacha, kdybyste potírali před zdobením, bude se vám špejle i víčko od fixy do mokrých perníčků chytat a nenazdobíte nic.

A pak už šup do trouby na 160 stupňů na pár minutek, pečlivě hlídat, záleží na síle těsta, rychle se připaluje, takže stát u trouby a kontrolovat. A hotovo!

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

 

A co když nezměknou?

Strčte v papírové krabici (třeba od bot) vystlané utěrkou nebo ubrousky na balkon či do sklepa, začnou hned natahovat vlhkost. Což ještě podpoříte, když do krabice přidáte rozkrojené jablko. I kdyby byly doteď betové, teď změknou.

Dobrou chuť, ať perníčky voní, děti se mlsně olizují a mně – když mi teď v zahradě nemá co růst –  ať nerostou! ©

 

POZOR POZOR POZOR POZOR

Na Valentýna jsme perníčky pekla znovu, samá srdíčka. Co se nesnědlo, posloužilo jako základ valentýnské výzdoby bytu. Více o geniální metodě, jak zrecyklovat vánoční výzdobu ještě o Valentýna, píšu ZDE.

 

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

 

Recept na tyhle krasavce najdete v mém starším článku ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Sorry, ale takhle stylově čistý, decentní valentýnský věnec jsem u nás v L. v žádném květinářství neviděla. Foto: Sláma v botách

Tohle kdysi býval adventní věnec na stůl. Teď je z něj nejkrásnější valentýnský věnec v širém okolí. No fakt. Foto: Sláma v botách

 

Původně vánoční tůje se odstraněním hvězd a přidáním perníčkových srdcí rázem staly valentýnskými. Foto: Sláma v botách

Původně vánoční tůje se odstraněním hvězd a přidáním perníčkových srdcí rázem staly valentýnskými. Foto: Sláma v botách

© Sláma v botách