A na jaře…. seju zase!

Napište komentář

K tomu, abyste se v dnešní době pustili do dobrodružství zvaného „vypěstuju si vlastní zeleninu“, nebo dokonce „stanu se samozásobitelem“, potřebujete pořádný důvod.  Obzvlášť je-li vám přes třicet a o pěstování čehokoliv jste do té doby nevěděli vůbec nic. Já tohle dobrodružství provozuju už osmou sezonu. A vždycky když na podzim s úlevou věsím své motyky na hřebík (ve stodole), ptám se sebe samé, jestli jsem tu srandu měla zapotřebí. A hlavně: mám na jaře zase zasít?

V září jsem na konferenci Zpátky k jídlu mluvila o svém největším koníčku. O životní kotvě, která mě spojila s celou mou rodinou i s předky, kteří už tu nejsou. Nechtěla jsem být zbytečně patetická, a tak jsem raději nepoužila slova jako „pocit naplnění“, „seberealizace“, nebo dokonce „smysl života“. Ano, mým koníčkem je zahradničení. Na konferenci mi kromě obvyklé slámy z bot čouhal také mák z kabelky, to abych si na pódiu připadala jistější, víc v klidu, víc doma. Bez zahradničení už si prostě neumím svůj život představit. Přesto jsem se poslední rok mockrát přistihla při myšlence, že je mi zahrada trochu na obtíž. Po letech rodičovské jsem se totiž vrátila na plné pecky do práce a znáte to, děti, domácnost, nová práce a ještě starost o zahradu. Velkou zahradu. Sečteno podtrženo, byl to divoký rok. Ale když si zkouším představit, že bych po zahradě rozhodila travní semeno místo semen mrkve a ředkviček, jdou na mě mrákoty. Jako že bych dosklidila dýně, motyky pověsila na hřebík a zahrádkářce byl konec? To prostě ne! Je mi jasné, že i příští jaro, stejně jako ty předešlé, se zeširoka rozkročím nad svým zeleninovým políčkem a přiryju si k němu dalších pár metrů. Co mě k tomu ale proboha pudí, když si můžu v obchodě kdykoliv koupit, co hrdlo ráčí, a zbytečně si nekomplikovat život?

Hlína, slunce a práce lidských rukou

Na začátku mého pěstování stála moje dcera. No, stála… batolila se. A já ten svůj poklad chtěla živit výhradně zdravou domácí zeleninou, na jaké jsem sama vyrostla. V mé rodině se to totiž odjakživa hemžilo zahrádkáři, děda měl dokonce pole a na dvorku prasátka, slepice, kachny, husy… A tak všechny moje nejkrásnější dětské vzpomínky jsou nějak spojené s lítáním venku a ládováním se jahodami, hráškem a mákem. Nevím, jestli jste někdy mlsali čerstvý mák přímo z makovice, když je ještě tmavě modrý, mokrý a šťavnatý. Já takový mák vždycky milovala (a dodnes miluju). Když jsem se u babičky ocitla v období máku, chuděra naprosto neměla šanci, že někdy napeče makové buchty. Všechen mák jsme jí s dalšími dětmi z rodiny sklidili. A stejně tak hrášek, jahody, ořechy a tak dál. Vždycky jsem si říkala, že právě tahle domácí strava a rodinná pohoda byla základem mého tuhého kořínku v dětství. A proto jsem taky pro dceru chtěla totéž – jídlo, které vidělo hlínu, slunce a práci lidských rukou. Dopřát jí stejně idylické dětské gastro zážitky i tu spokojenou tlupu zahrádkářů kolem. Prakticky ale splnění takového snu obnášelo, že se s mužem budeme muset přestěhovat z Prahy zpátky do naše rodného městečka, v jehož okolí máme roztroušené ony příbuzné a jejich zahrady. Bohužel se rychle ukázalo, že i když se rodina snaží a poctivě nás zásobuje svými výpěstky, na to, aby brouček jedl jen samé domácí jídlo, to nestačí. Mně navíc časem začalo být trapné, že stále jen chodím po rodině s nastavenou rukou, když sama mám dvě zdravé ruce, které by si taky mohly něco vypěstovat. A tím spíš, že na mateřské stejně „nemám nic na práci“, nebo ne?

Jak je to doopravdy s hormony štěstí

Takže moje motivace stát se zahrádkářkou byla tehdy jasná: Mít pro dceru domácí jídlo. Nemuset běhat po krámech a pídit se po drahých biopotravinách. Dnes už se dá skoro vše objednat, ale shánějte ještě před pár lety na malém městě jídlo z farem. Celý týden máte co dělat. Kromě košů úrody, které jistojistě sklidím, jsem si od zahradničení ale slibovala ještě něco – pohyb a aktivní trávení času na čerstvém vzduchu, což jsou u matky na mateřské samé žádané komodity. A jako superbonus je to také výchovná příležitost, jak jít potomkovi příkladem a ukázat, že maminka něco umí, třeba vypěstovat mrkvičku, šikulka. No a pak se taky říká, že zahradničení vyplavuje hormony štěstí, což se opět matce, která už je doma s miminem nějakej pátek, celkem hodí.

Bohužel mně se mou první zahrádkářskou sezonu vyplavoval spíš adrenalin než cokoliv jiného. Zjistila jsem například, že na světě existují tak zbytečná zvířata jako mšice nebo slimáci. (O jejich existenci jsem, věřte nebo ne, do té doby neměla tušení. A nemyslím, že bych o něco přicházela.) Také mi došlo, co všechno se v přírodě může udát za jediný týden. Například kolik cuket může za tak krátkou dobu vyrůst, respektive pře-růst, pokud si zahrádkář dovolí takovou pošetilost jako odjet v červenci na dovolenou. Alespoň jsem se ale naučila radovat z toho, že v létě prší a je zima. Dřív bych takové počasí považovala za hnusné, ale jako zahrádkářka jsem to najednou viděla úplně jinak.

Má první sezona s motykou byla zkrátka průzkum bojem, při němž maminka šikulka sice nějakou tu mrkvičku vypěstovala, ale kdyby měla spočítat, kolik ji ty mrkve stály času, nervů a peněz, zářivý hospodářský výsledek by to nebyl.

Pár ředkviček jsem sklidila, což o to. Ještě ale spočítat, na kolik mě ta sranda vyšla… Foto: Sláma v botách

Růst, kvést a plodit

Přesto mě už tehdy něco zvláštního pudilo příští jaro zase zasít. A dokonce si záhony zvětšit! V žádné knize jsem nečetla žádné racionální vysvětlení tohoto jevu, ale jak člověk začne mít jednou hlínu za nehty, už zkrátka hrozí, že s hlínou za nehty i zestárne. A přestože i moje druhá zahradnická sezona skončila v mnoha ohledech rozpačitě, přišla sezona třetí, čtvrtá a letos už osmá. Původní důvody, proč jsem se dala na zahradničení, ale za tu dobu pominuly. Kvůli farmářské zelenině nemusím objíždět celý okres, biopotraviny jsou i na vesnici čím dál dostupnější. Nepotřebuju už také tak usilovně šetřit, protože rodičovská mi skončila, což ale na druhou stranu znamená, že najednou nemám vůbec žádný čas. Došlo mi ale, že ten nejdůležitější důvod, proč se ze mě kdysi stala zahrádkářka a proč jí už budu navždy, byl jiný, než jsem si původně myslela. Byl skrytý, zarytý pod mou kůží a tak samozřejmý, že mi to dlouho nedocházelo. Ale teď, kdykoliv seju mák nebo loupu hrášek, už naprosto zřetelně cítím, jak to je. Dělám v tu chvíli to, co všichni v mojí rodině. Napojila jsem se na rodinnou tradici a pokračuju v ní. Hlína za nehty mě propojila s mými rodiči, tetami a babičkami, stala se naším společným tématem a mostem do minulosti mojí i jejich.

 Je to most dřiny a odříkání, ale taky slunce na tváři a na zádech. Je to most vzpomínek; minulost, přítomnost i budoucnost v jednom balíčku. No a to, že mi z téhle radosti a dřiny, která mě každý rok čím dál víc dojímá, plynou navíc sklep, mrazák a spíš plné úrody, to už je jen milý bonus navíc.

Když si nesu domů makovice na vyklepání, není to totiž jenom o jídle (a spoustě práce, která mě s tím mákem dál čeká v kuchyni). Je to obřad. Zahrada mi pomohla srůst s mými kořeny, abych mohla bezpečně růst, kvést a plodit. Abych se cítila pevná na Zemi.

I vám moc přeju, abyste našli zase ten svůj důvod, proč taky zavrtat ruce do hlíny a třeba odstartovat novou tradici zase ve vaší rodině. A jestli se do toho opravdu dáte, tak jedna rada závěrem. Zasejte mák. 😉 V Čechách má tradici, není s ním velká práce. A čerstvý do pusy je nej!

Aj tak tak, seju v březnu mák. A co mi po setí zbylo, to dojím. 🙂
Sklízím poslední růžičkové kapusty, které přežily na záhonu zimu.
Zvětšuju záhony. To je už tradiční jarní akce. Muž raději nekomentuje.
Ve sklepě pořád dostatek zeleniny v dobrém stavu. Kořenovka, brambory, ale taky…
…cibule a česnek.
A protože je jaro, tak taky pořád něco klíčím.
Zkouším nové recepty. Tohle byly špenátové palačinky s náplní z medvědího česneku, vařených vajíček, gomasia a brynzy. Bylo to mňam.
Děti občas i dobrovolně přiloží ruku k dílu. Lidka dostala vlastní kuchařské knihy, tak vaří – nebo spíš hlavně peče – podle nich. A baví ji to. 🙂 Po kom to asi má, ne asi? 😀

Povedené jaro i vám!

Ať vám rostou! ©

Foto: Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.