O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd

Napište komentář

Jasně jsem řeka, že letos nejedeme na žádnou dovolenou! Nebudeme utrácet ani tomu věnovat čas, balit, chystat zahradu na absenci a pak dohánět, co se během nepřítomnosti zanedbalo. A stavba by se taky nehnula.

No jo, jenomže nakonec jsme to zase nevydrželi.

Hned začátkem července zmizel muž na pět dní k moři a já naložila děti do auta, že budeme pár dní stanovat u mých rodičů.

„To se hodí, budete nám zalévat zahradu, než se vrátíme z dovči,“ odsouhlasil mi plán táta a já horlivě přikývla, že se o všechno postaráme.

Hlavně o úrodu, zamnula jsem si spokojeně ruce. Tátova zahrada totiž zatím nikdy nezklamala, vždy je na ní všeho dostatek. Výměnou za zalévání budeme mít týden plný přístup k tátovým výpěstkům.

Proč se z toho raduju, když mám sama zahradu větší než on tu svou? Tak třeba proto, že se mi letos zase nedaří okurky.

Už mi z toho začíná být trapně, letos jsem přece měla dokonalá semínka, která jsem dokonce ještě jako idiot ocucávala v puse, než jsem je vysadila, abych jim o sobě předala informace a ony mi rostly přímo na míru. Ale houbeles, nerostou vůbec! Ta semena asi poznala, že okurky vlastně moc nejím, a tak vzešly jen dvě rostliny a ještě v podstatě živořej. Sklidila jsem dosud 8 nakládaček a to si fandím.

A zatím táta… Zkušený okurkový pěstitel, který uloží každoročně do sklepa aspoň 60 sklenic okurek v láku a denně mu doroste minimálně jedna salátovka ve skleníku. To prostě není fér.

Okurky bohužel nikoliv z mojí, ale tátovo zahrady! Foto: Sláma vbotách

A tak u našich vztyčujeme stan, aby si děti aspoň jeden týden v roce přišly na své. A nejen s okurkami. Rána zahajujeme bosonohou rozcvičkou a trháním malin, jahod, kanadských borůvek a rybízu přímo do tlamiček. A při odjezdu pakuju do tašek salátovky pro manžela do zásoby. Pohodu trochu zkalí jen fakt, že druhý den rajského pobytu začalo v noci pršet a de facto pak už nepřestalo.Ale aspoň se mi sama zalila zahrada ve Vlčí, utěšovala jsem se.

No jo, jenomže když jsme se v neděli vrátili domů a já jela na průzkum do Vlčí, co to nevidím!!!

TADY SNAD SPADLO JEN PÁR KAPEK NEBO CO?! To není možné! Tady je hlína na troud, zatímco u našich byla nacucaná jako hnůj. Můžu jít rovnou vytáhnout hadici a konve… Což je po návratu od našich další citlivý bod!

Páčka tuhle a támhle

Jako by nestačila přímá konfrontace s tátovou dokonalou úrodou. Že jemu jdou na rozdíl ode mě okurky, že má o tolik víc a větší rajčata, nebo ty JEHO a MOJE mrkve… Nebo že moje cibule už leží, zatímco jemu ještě pořád stojí!

Táta už má zkrátka za třicet let piplání svého pozemku zahradu dokonale zmáknutou, zatímco já kráva vysadila okurky na vysychavý terénní zlom pod česnekem a divím se, že ani letos nerostou…
Jenomže ono nejde jenom o tohle.

Jdu si zdrceně pro konve a schválně si to měřím. Než celou zahradu obejdu se zaléváním, trvá mi to 45 minut. (Když mi pomáhají děti, tak 60). Pětačtyřicet minut života stráveného tím, že jenom nosím trochu vody k rostlinkám, které ji ale vstřebají jen z části a zbytek odteče nebo si to k sobě přetáhne plevel (ano, i ten má táta na své zahradě už vyřešený líp). To přece nechci, ani nemůžu dělat každý den! Od toho jsem se snad nenarodila tak krásná, vtipná a šikovná, abych hodinu denně cmrndala vodu k okurkám a jabloním. Táta to přece taky takhle nedělá. Myslím takhle středověce. Přesto má každý večer perfektně zalito.

On má totiž studnu a k ní tadyhle páčku a tuhle další a ty když se zmáčknout, tak se to rozzalévá samo, hadice jsou rozeseté všude po zahradě, tak stačí jen tudle a támhle nějakou přidržet, kousek s ní popojít, přendat… a s konví tak maximálně obejít pár květináčů na terase.

Zatímco já s tou svojí dvacetimetrovou hadicí napojenou na věčně prázdnou nádrž zápasím jako s krajtou, věčně se mi někde ohýbá, přiskřípne, neteče to, pak za ni zatáhnu, hadice se omotá kolem sazenice rajčete, zatáhnu vztekle znova a rup, je po sazenici…. a stejně to z té hadice jenom chcíple čurdí….

A nejhorší je, když se té hadice chopí děti. 🙂 Foto: Sáma v botách

„Kubi, tohle budeme muset fakt řešit! A vychytat,“ vytahuju po prázdninách na tátově hi-tech zahradě na manžela nejnovější objednávku stran toho, co ještě od něj nutně chci, potřebuju, vyžaduju.

„Jojo,“ odsouhlasí mi všechno, duchem úplně jinde. No možná dobře, že nevnímá. Mohl by se začít vztekat. Už pátý den opravuje, spáruje a kartáčuje starou kamennou zeď v obýváku a v kuchyni, a když to půjde dobře, tak mu to zabere už jenom ještě dalších pět dní… Kdyby nebyl u toho moře, už by to měl – chce se mi poznamenat, ale radši to neudělám, protože ta cesta k moři je teď obecně další citlivý bod. (Muž dorazil domů psychicky na dně, protože ho během zpáteční cesty chytily kroupy, těsně před domem ještě srazil srnu, a když se z šoku jakž takž oklepal, zjistil, že mu, zatímco byl pryč, přivezli z Itálie úplně jinou mozaiku, než chtěl. To už bylo na jednoho vydovolenkovaného manžela trochu moc.)

A tak si jen mumlám pro sebe něco o kapénkové závlaze a on zase něco pro sebe o vápenné maltě a jestli neměl zeď spíš špachtlovat než kartáčovat. (Mně se ta vykartáčovaná část líbí, uklidňuju ho.)

„Neměla bys nějakou okurku, že bych se zakous? Leje ze mě pot,“ otírá si čelo, protože to s tím kartáčem je fakt fuška.

„No to právě že nemám. Nemám to zalejvání…“ krčím jen rameny (a zatajuju vysychavý terénní zlom pod česnekem). V tašce mám už jen poslední kousíček okurky od táty.

Poslední dovolená. No snad

A tak se opět – jako už mockrát za poslední roky – noříme já a můj muž každý do svých radostí a strastí, já do svých okurek a jak je uzalévat a on aby už konečně dodělal zeď a mohla se v kuchyni pokládat podlaha. A hned potom v koupelně mozaika, kterou nám Italové naštěstí už vyměnili.

Tohle je naše ČTVRTÉ léto trávené budováním domu, zúrodňováním pozemku a aspoň základním polidšťováním džunglózní zahrady. Asi z toho holt potřebujeme občas odjet, i když by bylo mnohem moudřejší i levnější zůstat doma na prdeli.

Po nedělním a pondělním zalévání zahrady zase nakládám do auta stan a pruty na oheň. Tentokrát budu s dětmi, kamarádkami a jejich dětmi stanovat na jednom kopci za městem. Muž s námi bohužel nejede, protože byl u moře a má tu zeď.

A tak se opět loučíme, ale věřme tomu, že už je to naposled nejen tohle léto, ale pro celý příští život. Jednou snad přece jen budou všechny zdi stát, kapénkové závlahy budou položeny a dovolených nebude třeba. Budeme je konečně trávit DOMA!

A když do báglu na stanování přihazuju ještě flašku okurek a rybízové víno, těším se, že příští léto už ho snad vypijeme s mužem společně v našem obýváku pod tou krásnou opravenou zdí, zatímco na zahradě zmáčknu páčku…. a konečně mi narostou okurky.

KRÁSNÉ LÉTO A HODNĚ VODY SPADLÉ Z NEBE NÁM VŠEM. Obzvlášť jestli pěstujete okurky!

To dá rozum, že před těmi chcíplými okurkami nepózuju. Cukety, dýně… to je moje radost, s níž mě muž smí vyfotit. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách
Ale abych nevypadala úplně neschopně, máme co jíst. Třeba bylinek mám víc než rodiče. Foto: Sláma v botách
A česnek máme dokonce každý rok tak pěkný, že už si ho naši začali pěstovat u mě. Nepotřebuje tolik vody jako okurky, patrně. Foto: Sláma v botách
Venda s dlouhou hadicí. Ale v budoucnu bych mu přála spíš kratší. Foto: Sláma v botách
Voda se nelíbí jen okurkám, i rajčata po ní rostou… jako z vody. :-). Foto: Sláma v botách

PS. Podle prvních plánů jsme se do Vlčí měli stěhovat na jaře tohoto roku. Nevyšlo to. Podle nového plánu bychom se měli stěhovat do zimy. Asi to ale zase nevyjde… Na jaře určitě znovu zaseju, ale možná že v domě pořád bydlet nebudeme…

Teď na to ale nemyslím. Odjíždíme s dětmi vstříc novému dobrodružství ve stanu. Další zalévání mě čeká v neděli… Tak proč si kazit kempování… a sny… A třeba nám táta, až se vrátíme,  pošle ze své zahrady zase nějaké okurky. 🙂

Ať nám rostou! ©