Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

2 komentáře

Dnes o kropičích, šťouralech, přenašečích a dalších druzích malých zahradníků… Nadchnout děti pro pěstování kytiček nebo zeleniny, to není kdovíjak těžké. Mnohem větší výzva ale je zorganizovat společnou práci tak, aby zahrádka bavila všechny zúčastněné a doopravdy jste i něco vypěstovali. Když to ale trpělivě zkusíte, z výsledků budete nadšení. Vy i malí zahradníci. To tvrdím já, která jsem už se svými dětmi na zahradě něco zažila.

 

ČLÁNEK BYL NAPSÁN PRO MONTESSORI MAGAZÍN a vyšel v aktuálním, jarním čísle. Více na www.montessoricr.cz.

 

Když jsem před čtyřmi lety objevila na mateřské nový koníček zahrádkaření, moje dcera měla rok a půl. Batolila se kolem záhonů, pletla se mi pod nohama a dohromady nám to teda moc nešlo. (I když ty historky byly alespoň skvělý materiál pro mou humoristickou knížku 🙂 koupit ZDE.) Protože ale bylo jasné, že nás zahrada obě baví, postupně jsme se naučily, jak spolupracovat, aby záhony nestály, nervy netekly a pobyt na pozemku jsme si užily. Do našeho týmu časem přibyl ještě Venoušek a s ním nová zkušenost, že na zahradě může prožívat velká a poučná dobrodružství už i novorozenec.

Foto: Sláma v botách

Na zahradě v D. Naše zahradnické začátky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A Vendovy začátky o tři roky později na nové zahradě ve V. Foto: Sláma v botách

 

Zahradničení s dětmi pochopitelně vyžaduje trpělivost, protože stejně jako se dítě učí lyžovat nebo jezdit na kole, i správnou techniku setí a zalévání květin si malý zahradník piluje jen díky mnoha nepovedeným pokusům.

Ale pokud mu je umožníte, získáte zapáleného pomocníka a váš potomek užitečnou zálibu možná na celý život. A ještě si díky zahradě třeba vypěstuje i zdravější vztah k zelenině, ovoci a jídlu obecně. Zvědavost ochutnat, co vám to na záhonech po společném úsilí vyrostlo, totiž dříve či později zvítězí nad ofrňováním. Malý zahrádkář získá motivaci zkoušet nová jídla nebo vás dokonce překvapí tím, že začne vymýšlet z úrody vlastní recepty.

Foto: Sláma v botách

Lída se stala milovnicí červené řepy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

… salátu polníčku. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

To Venda jednou na zahradě ochutnal dokonce i šneka s ulitou! 😉 Foto: Sláma v botách

 

Různě staré děti samozřejmě na zahradě zvládnou a zaujmou jiné činnosti. Níže nastíněné věkové rozlišení proto prosím berte orientačně. Každá zahrada i každý (malý) zahradník jsou originál.

0 – 1 rok – Zahradník pozorovatel
Foto: Sláma v botách

Jsem malej, ale to neznamená, že sem nepatřím. Nebo že nevím, oč tu běží. 🙂 Foto: Sláma v botách

Děti berte na zahradu nejlépe už od narození. Zvyknou si být v tomto prostředí a zabavit se tu zdánlivými drobnostmi, jako je mihotání větví nebo poslouchání kosa. Už těm nejmenším miminkům poskytuje zahrádka spoustu přirozených, klidných podnětů, takže se tu učí nenudit, byť jsou zatím v roli pozorovatelů z kočárku. Uši zaměstná zpěv ptáků, šumění stromů nebo cvrlikání hmyzu, oči mohou sledovat hru stínů, poletující motýly nebo vás při práci.

Foto: Sláma v botách

Ležím a vnímám. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Spánek s vůní levandulí a řebříčku. Foto: Sláma v botách

Starším kojencům můžete dát do kočárku či na deku zkoumat přírodní materiály od větviček po květiny (samozřejmě ne jedovaté, jako jsou narcisky, konvalinky či hyacinty! Pampelišek, fialek či sedmikrásek se ale nemusíte bát, jsou jedlé.) či vypěstované ovoce a zeleninu. Mého syna například okolo 9. měsíce fascinovalo trhání trávy a této činnosti se dokázal opravdu dlouho a soustředěně věnovat, zatímco já kus od něho okopávala záhon.

koumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, ale k žádnému úrazu naštěstí nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

Zkoumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, k žádnému úrazu ale nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

I úplně obyčejné „hračky“ jako stéblo trávy či větvička kvetoucího hlohu zapřáhnou všechny smysly malého zahrádkáře, včetně čichu a chuti. Počítejte samozřejmě s tím, že batole ono stéblo zkusí očichat i ochutnat. Tyto pokusy ale objeviteli nezakazujte, jen bedlivě sledujte, jaké rostliny nebo hmyz (pozor na včely) má kolem svého stanoviště, a moc se nevzdalujte.

Nejvíc práce na zahradě samozřejmě uděláte, když váš doprovod usne, ale z osobní zkušenosti vím, že zahradničit se dá i s miminkem zavěšeným v šátku nebo nosítku na zádech!

Jde pouze o vaši fyzickou kondici, kolik vydržíte; nošenec si na takovou zábavu zvykne a klidně vám bude na zádech spát či pozorovat, jak pracujete, celé odpoledne. Horší už je, co na to večer řeknou vaše záda. 🙂

Foto: Sláma v botách

Všechno jde, když se chce. Jenom z toho holt může bolet hrb. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A pozorovatel na základně. Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * * * * *

1 – 2 roky Kropič, šťoura a přenašeč

V tomto období je nejdůležitější dítě na zahradu hlavně vhodně obléct a obout. Těžko totiž objeviteli zakážete hrát si s dešťovkou v sudu nebo za vámi vlézt na zablácený záhon. Tyto činnosti budou průzkumníka na zahradě lákat nejvíc a zákazy povedou jen k soubojům a pláči. Je škoda, že se pro děti do tří let nevyrábí žádné pracovní oděvy či zahradnické rukavice (nebo o tom alespoň nevím), takže nejlepší je vyčlenit z šatníku kousky, u kterých vám nebude vadit, že je potomek na zahradě zmaže nebo potrhá, a ty pro zahradní hrátky obětovat. Pokud není zrovna parné léto, volte nepromokavé oblečení a gumáky a s sebou berte i náhradní zásoby, protože snad všichni zahradníčci milují vodní hrátky a leckterým se podaří nalít si vodu i do gumáků.

Foto: Sláma v botách

Na vodní hrátky jsou nejlepší crocsky nebo být bosky. Foto: Sláma v botách

Takto starým dětem je zbytečné budovat na zahradě pískoviště nebo stavět trampolínu. Pokud na té trampolíně nebudete skákat taky, dítě vás bude raději následovat do záhonů. Batolata chtějí dělat přesně totéž, čemu se věnujete vy, i když těm činnostem zatím nerozumějí a jsou nad jejich schopnosti. Přesto chtějí vaši motyku, váš sáček se semínky, vaši konev… Připravte se proto na to, že po příchodu na zahradu je třeba věnovat dítěti určitý čas. Nechte ho, ať samo zjistí, že tu těžkou konev neunese, i ho chvíli nechte zápasit s vaší obří motykou a teprve poté mu nabídněte dětskou variantu nářadí. Ale pozor, vše musí být funkční, ne plastové napodobeniny. Konévka musí zalévat a motyka kopat. Dětské kovové nářadí s dřevěnou násadou mívají v železářství nebo lepších zahradnických potřebách. Velkou zábavou je také sázecí kolík, ty mějte rozhodně dva, jeden pro sebe a druhý pro pomocníčka. Dělání důlků a vkládání všeho možného do jamek váš doprovod zaměstná na opravdu dlouho.

Foto: Sláma v botách

Nejmenší pomocníci vám budou všude v patách. A opravdu moc neřeší, po čem to zrovna šlapou. Foto: Sláma v botách

Počítejte také s tím, že batoleti NEvysvětlíte, kam může nebo nesmí šlapat. Nevidí, že vy se vyhýbáte vzcházejícím rostlinám a našlapujete mezi řádky. Cestičky proto nadělejte širší než běžně a nejlépe je i zamulčujte posekanou trávou nebo slámou, aby byly pro dítě více patrné. Veďte pomocníka k tomu, aby se pohyboval jen po nich, ale nečekejte, že to pochopí hned a na žádnou rostlinu už nešlápne. Nejstrategičtější je vyčlenit kus záhonu pro práci s dítětem, zaujmout ho tu určitou činností (například již zmiňovaným sázecím kolíkem) a poté se vzdálit k práci, která by byla s potomkem problematická. Když dítě jeho činnost omrzí, nabídněte mu další společnou zábavu, například zalévání nebo třídění semínek, a poté, co se „rozehraje“, si opět odskočte ke své práci. Ano, chce to trpělivost, dost času a nespěchat, ale za společné zážitky to stojí.

Foto: Sláma v botách

Dělat PŘESNĚ TOTÉŽ, co vy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Klacky a provázkem ohraničený „dětský záhonek“, na kterém ale vše funguje jako na tom skutečném. Zalévat i plít se musí! Foto: Sláma v botách

Co malý zahradník v tomto věku zvládne?
– trhat květiny, listy špenátu, borůvky, jahody atd. Trhat může do misky i přímo do pusy.
– přinést vám a odnést, oč ho požádáte. Přenášení předmětů po zahradě je náramná zábava. 🙂
– odnést košík s plevelem na kompost
– nabírat vodu, zalévat
– sít hrášek, lichořeřišnici, fazole a další větší semena. Samozřejmě dítě sledujte, zda je nezkouší jíst,
jistě brzy pochopí, že tyhle „kuličky“ nejsou k jídlu.

Odnést plevel na kompost je důležitý úkol! Foto: Sláma v botách

Odnést plevel slepicím je důležitý úkol pro ani ne dvouletou přenašečku. Foto: Sláma v botách

– dělat důlky nebo do vámi připravených jamek vkládat sadbu česneku či cibule
– sázet brambory
– vytrhávat plevel
– vařit z kytek, trávy a vody všelijaké dobroty, míchat je klackem, přelévat do různých nádob… atd.

Sázím, sázím.... česnek! Foto: Sláma v botách

Sázím, sázím…. česnek! Foto: Sláma v botách

PŘÍŠTÍ DÍL: Jak zahrádkařit s dětmi od 3 let výše.

Ať mi rostou! ©

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY aneb aby bylo jasné, že nikdo není dokonalý. Ani já. A že na zahradě to chce s dětmi opravdu hlavně tu trpělivost. 🙂

 

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

 

 

 

 

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

Napište komentář

Buď pochválena školka v přírodě, kam v pondělí odjela dcera, a moji rodiče, kteří si ještě stejný den odvezli Vendu. Prý abych si odfrkla. To je samozřejmě krásná myšlenka. Naráží akorát na technický problém. Potřebuju si zrýt, vyplít, osázet a zalít celou zahradu.  Z odpočinku tudíž zase nebude nic, ale já už ho snad ani nepotřebuju.

********

Začalo totiž jaro a to je u mě vždy období zvýšeného optimismu, plánování a hyperaktivity. Na jaře se neprobouzí jenom příroda, ale probouzí se i moje nutkavá potřeba „něco dělat“. Před pěti lety jsem na jaře založila tenhle zahradnický blog (o mých farmářských začátcích je kniha Sláma v botách), před dvěma lety jsem založila semínkovnu (článek ZDE), no, a letos na jaře jsem si založila tři nové záhony, ačkoliv by určitě bylo praktičtější udělat to už na podzim. Anebo ještě lépe, žádné další záhony už nezakládat!

Copak té práce i tak není dost? Je nutné trávit půlku roku zabořená čumákem v zemi a zadkem vystrčeným k nebesům? Nejsou na světě i pěknější aktivity než sít řepu, vytrhávat pampelišky a tahat v konvích vodu z potoka?

No, asi takhle, na jaře mi připadá, že nic pěknějšího na světě fakt prostě není. Voní šeříky, ptáci koncertují, po čemž se mi celou zimu stýskalo, a já holt chci být u toho. Chci mít legitimní důvod opustit kuchyň, zaklapnout počítač a vychutnat si šimrání trávy na chodidlech, vůni bylinek a všechny ty optimistické melodie ptačích koncertních mistrů. K tomu je nejlepší mít zahradu. Skýtá všechny výhody outdooru a ještě je za vámi vidět kus práce. Dobrej pocit na druhou.

“ Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše budoucího domu.

Jasně, většinou už někdy v červnu nebo nejpozději v červenci to začnu vidět i jinak, začnu při pletí fantazírovat, že se neploužím zpocená a zaprášená po záhonech a doma na mě nečekají cukety ke zpracování, ale že například ležím na plážovém lehátku na Krétě a nahý muž mi nese drink s extra porcí ledu. Nebo začnu závidět sousedům, kteří na svém golfovém trávníčku hrají petangue, grilují a se sklenkou vína pozorují, jak já za plotem lítám s konvemi od kapusty k rajčatům a snažím se zachránit úrodu.

No, ale červen i červenec jsou zatím daleko a i to lítání s konvemi mě na jaře prostě rozechvívá a baví.

Ze všeho nejvíc mě ale na jaře baví vymýšlet, co všechno si letos vypěstuju, v jak rekordní velikosti a s jak rekordně nízkou námahou. Ve světle těchto úvah je bohužel naprosto evidentní, že mi dosavadní záhony, které mám ve V. k dispozici, nebudou stačit…

A tak jsem v březnu donutila tátu přiorat mi ještě další kus pozemku, sama jsem si zryla pár menších nových záhonků různě kolem plotu a zasadili jsme i nějaké ovocné stromy a keře, aby bylo v létě jó co zalévat.

Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše toho našeho budoucího domečku. Ještě víc tulipánů, angreštů a jabloní, ještě víc ředkviček, květáku nebo třeba ačokči, mé letošní pěstební novinky. Chci prostě tvořit podobně jako on, když od základů staví ten náš budoucí statek snů. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Zakládám nové záhony všude. I tam, kde se to nehodí. Foto: Sláma v botách

********

Všechny plevele světa… na mé zahradě!

Už v dubnu se ale vracím nohama zpátky na zem. Tak například ta nová pěstební plocha, kterou mi se skřípěním zubů a ťukáním na čelo zoral táta… tak ta se rozhodla zarůst zpátky trávníkem. Jasně, před dvěma lety jsme ho tam vyseli a opečovávali, aby se uchytil. Jenže teď chci mít místo něj brambory, kukuřici a hrách. To ale ta tráva nemůže pochopit!

Kromě vzpurného záhonu, kterému přezdíváme „třetí terasa“ (pozemek je ve svahu, a tak se snažím o jakési pěstební terásky), se pofidérně chovají i terasa první a druhá. Během pár dní se na nich zničehonic zabydlely bršlice, kopřivy a pcháče, ale v takovém množství, nad kterým mi zůstává rozum stát. Nespletla jsem si náhodou sáčky se semínky? Ale vždyť tam bylo napsáno „mrkev raná obecná“, a ne „všechny plevele světa, kterých se nedá zbavit“!

No dobře, asi je nejvyšší čas svléknout městské šatičky a místo procházek s Venouškem do knihovny a po parku se na zahradě zabořit tím čumákem víte kam…

„A nechceš pohlídat Venouška, když bude Lidka na té školce v přírodě?“ přichází právě v onen moment nabídka z K. Moji zlatí rodiče, kteří ještě nikdy nezklamali.

No jasně že to chci, já to dokonce POTŘEBUJU!

Tento poddruh ženy zahradní se vyznačuje batikovanou sukní po kotníky, nohama od hlíny a jarní hyperaktivitou. Foto: Sláma v botách

********

Poetika po vesnicku

A tak se nám s mužem po dlouhých měsících naskýtá JEDEN VOLNÝ DEN BEZ DĚTÍ. Noc a den. Nevídáno, tolik svobody. Budeme si s ní vůbec ještě umět poradit?

„Vstaneme v pět a okamžitě začneme makat!“ začnu dychtivě plánovat. Den se musí využít naplno. S tím manžel souhlasí: „Nejpozději v sedm chci začít tavit ty asfaltové pásy k terase. Odpoledne má být vedro, to se tam už nechci vypejkat,“ vysvětluje mi, jak si hodlá jediný volný den bez dětí užít on. Poradu uzavřeme spokojení, jaké nás čeká prvomájové povyražení. Budeme společně dřít. Jednota místa, času a děje, poetika po vesnicku. No prostě si konečně trochu vyhodíme z kopýtka! 

Okamžitě se jdeme převléct do pyžama, abychom ráno fakt vstali, když nám neudělají budíček dětičky.

Až v posteli mi dojde, jaká je to vlastně všechno kravina. Děti jsou pryč. My se klidně můžeme vyspat jako lidi, jako myslím třeba do osmi. Ale místo toho manžel řídí mobil a já se těším, jak budu od rána šukat jako babička Boženy Němcové?! My už jsme fakt pošahaný, pomyslím si. Ale pak hned usnu.

Právě čtu Babičku. A už se to na mě začíná podepisovat, mám chuť od rána šukat. . Foto: Sláma v botách

Právě čtu Babičku a hnedle se mi chce od rána šukat. Foto: Sláma v botách

*********

Vafle? Štafle!

Ráno spíme jak zabitý. Když se konečně probudím, zjistím, že je osm hodin. OSM HODIN! Cože, jak je to možný? Manžel se přiznává, že v pět hodin cosi zabzučelo, ale vypnul to.

„A jak chceš stihnout ty pásy?“ vynadám mu.

„No tak je holt budu dělat odpoledne,“ protáhne se muž a mrkne na mě:“ Dyť máme celej volnej den.“

Ta slova se rozlijou ložnicí jako mořské vlny. Vetřou se mi svůdně do uší a já se najednou úplně vidím, jak si jdu vychutnat ranní sprchu, pak snídám vafle se šlehačkou a v nejlepších šatech cvičím pozdrav slunci, líbána ranními paprsky na naší překrásné jižní terase.

Ale… tady to bohužel zadrhne. Žádnou terasu ani barák, u které by stála, zatím nemáme. Zato máme tříhodinové zpoždění v práci! Takže místo vaflí štafle, zvednout se z postele, zabalit bágl a tradá do V. na stavbu a na zahradu.  Ať jsme tam aspoň na devátou, proboha!

*********

Pít, či plít?

Náš jediný volný den bez dětí připadl zrovna na první máj. Ve V. to všechno ještě spí. A mám pocit, že ještě spí celá republika. Včera byly čarodějnice, rodiče posílají jakousi fotku s Vendou a buřty a ze školky v přírodě taky přichází esemeska. No super, akorát my potřebujeme zahájit lásky čas jinak. Nabrali jsme nečekané zpoždění,  takže když jsme konečně tady, musí to lítat.  Se seznamem činností pro dnešní den běžím pro plečku a muž si přináší ty pásy…

Ať žije první máj, dřiny čas!

*********

Bývaly časy, kdy jsem první máj netrávila předklonená v dřině, ale s milým na Petříně … Foto: Sláma v botách

 

... ale trávit první máj takhle je prostě lepší. Foto: Sláma v botách

… ale takhle je to lepší. Foto: Sláma v botách

Miluju dny, kdy je všude ticho, jenom ti ptáci mají nahoře svoje vystoupení. Kdy občas skrz mraky prosvitne slunce, země je ráno chladivě vlhká a odpoledne mile ohřívá paty jako vyhasínající kachlová kamna. A kdy já si můžu postupně rozhýbat celé tělo i krevní oběh tou nejpřirozenější činností, jakou kdy kulturní člověk vymyslel. Okopáváním kulturních plodin.

I na mého muže opodál je radost pohledět. Přenášeje nářadí, tvárnice a stavební suť sem a tam tuží svou tělesnou schránku a kompenzuje předchozí dny u počítače. To se máme, že máme takové možnosti.

Večer za sebou zanechávám pár výstavních záhonů, za které by se nemusel stydět ani můj precizní otec nebo máma, která má ráda všechno, od baráku přes dvorek, špígl nýgl. Muž přeházel pár hromad suti na vznikající terase, vyasfaltoval, co potřeboval, a ještě se při tom opálil. A když večer volají naši, že si nechají Venouška ještě do zítra, málem ten přísun jarního štěstí už neunesu. Možná že bývaly časy, kdy jsme první máj netrávili předklonení v dřině, ale cicmáním na Petříně (Mácha odpustí…), ale trávit ho takhle je prostě lepší.

*********

Dokonáno jest

Tak, asi už netrpělivě čekáte, že teď to konečně přijde. Nějaký šrapnel, komplikace, zápletka. Přiznám barvu a detailně vylíčím, kterak byla pracovní idyla ve V. ve skutečnosti horor. Ale moji milí drazí čtenáři, dnes čekáte marně. Přece jsem říkala, že na jaře bývám hyperaktivní a OPTIMISTICKÁ.

Ano, naše těla přežila devítihodinou šichtu s jedinou pauzou na oběd (= na chleba s pórkem a česnekem, vše vlastní produkce) a stehna i hýždě mi večer vrzaly jako hodně ojeté součástky kolotoče. Ale nevadilo mi to. Protože takhle už to my, jarní zahrádkáři a dělný lid, máme. Když je třeba konat, konáme; co je třeba vyplít, vyplejeme; po zimě jsme odpočatí, a tak do soumraku, do padnutí činíme, čeho si povinnost a pozemek žádá. Neboť jen ten je správný hospodář a zahrádkář, kdo z pozemku a od vercajku odchází s tím, že dokonáno jest. 

A tak i my za sebou spokojeně zavíráme brány staveniště a vyrážíme …. Nevyrážíme! Na mém seznamu stojí ještě jedna neodškrtnutá povinnost!! S konví v jedné a svačinou v druhé ruce nastrkám muže zpátky do vrat.

Vržu a nemám už cit v prstech. A když zavřu oči, vidím jen samou bršlici a mák. Ale nemůžu PŘECE odjet ze zahrady BEZ POLIBKU POD JEDINOU KVETOUCÍ VĚTVIČKOU NAŠÍ MLADÉ, TŘÍVĚTVIČKOVÉ JABLOŇKY ODRŮDY PANENSKÉ. Přece!

„No tak pojď ke mně, ty moje ženo,“ zjihne dokonce i muž. I když už se málem nedrží na nohách a vím, že se už vidí doma, vykoupaný, u teplého žvance. Ale tradice se mají držet a já nechci vrzat po celý rok.

A tak se i s tou konví a sváčou v ruce políbíme jako na Petříně a já se přistihnu omámeně zavzdychat: „Kubi, ty tak nádherně voníš. Prací…,“ protože nevím, jak jinak mám pojmenovat ten zvláštní odér soli, potu, prachu a všelijakého voňavého pylu, které dohromady svědčí o plně prožitém dni. Můj muž se útrpně pousměje a pak, protože on přece jen bývá v realitě ukotvený o trochu víc než já, mi poklonu vrátí: „Taky jsem zrovna chtěl říct, že z tebe něco táhne. Česnek…“

No,  a nyní už můžeme nasednout do dodávky a všechen ten pot, dřinu i dobrej pocit nechat za sebou.

Za rok touhle dobou snad už doopravdy budeme v tom našem statku snů bydlet… a určitě to zase nějak romanticky oslavíme.

Jediné kvetoucí koště na pozemku bylo svědkem cicmání dvou voňavých manželů. Foto: Sláma v botách

*********

 

TAK ŽE BY PŘECE JEN… TO ALE?

DOVĚTEK o pravé podstatě prvního máje ve V. Aneb hesla, hlášky a interní porady dvou rodičů-soudruhů na galejích. 

Já manželovi:  „Takže jestli tomu rozumím, ty celý den přemisťuješ tyhle kamínky sem a tam. A to tě baví?“

Manžel mně poté, co jsem na zahradě obrátila každý centimetr čtvereční vzhůru nohama: A co jsi tu vlastně celou dobu dělala? Asi nic moc.“ (!!! Vyjmenuju dlouhý seznam činností.) „Jo? Ale není to nikde vidět.“

Muž chvíli pozoruje, jak pleju mák: „Tohle taky nevypadá na moc efektivní činnost, co?“

Já, zápasící: „A vida, brambory už rostou. Škoda, že nejdou v tý trávě vidět.“

Zmoženě: „Tohle už není ani na plečku, to je na pluh a zapřáhnout vola.“ (Odněkud zezadu ze stavby:) „Vola sis vzala, ale zapřaženej už je!“

O svačinové pauze přicházím s nápadem strhnout starý sklípek vprostřed zahrady a nahradit ho pěknějším. Manžel: „Verun, tohle musí počkat, až už tu nebudu mít žádnou důležitější práci. „Aha, a za jak dlouho myslíš, že to tak bude?“ Muž krátce uvažuje: „Tak deset, dvacet let.“

Tápu, tápu, tápu…: „A hele, tady něco roste! Nebo neroste? Je tam vůbec něco zaseto?! … A tady to je CO? Petržel? A neměl tu být náhodou špenát? To jsou dneska samá překvapení. …  V tom případě ale, kde je petržel?? Nemůžu být přece tak blbá, abych si to do těch papírů nenapsala. … Ty vado, tady snad neodpovídají ani světové strany!“

Manžel zlomeně, zatímco zase něco vyzdívá u obýváku: „Já snad ten barák fakt postavím těmahle rukama…“

Ještě během oběda: „Myslíš, že někdy budu mít čas poležet si na zahradě s knížkou?“ Muž se rozhlédne kolem: „No tak s tím bych spíš nepočítal.“

Zděšeně: „Já začínám vidět kachny…“ (Únavové halucinace se naštěstí nepotvrdí. V potoce se opravdu kolébá párek kachen, které netušíme, odkud se vzaly.)

Hledáme motivaci: „Ale jednou to tu bude krásný, uvidíš.“ Muž odevzdaně: „A pak mi dáš konečně pokoj…“

Při odjezdu: „Musíš uznat, že to nakonec byl hezkej den.“ Muž se asi přeslechl: „Prosim tě, Verun, ty už radši nic neříkej!“

No dobře, můj pracante a tažné zvíře v jednom. Pronesu už jenom svá oblíbená závěrečná tři slova:

         MI

                ROSTOU! 

Česnek s pórkem mají namále, ale tu opěrnou zídku tam prostě vybudovat musíme, jinak mi budou záhony furt padat do trávníku. Foto: Sláma v botách

 

V zadních kýblech je už skoro hotová kopřivová jícha, v předních škopcích je teprve čerstvě založená. Ale jinak muž vůbec nechápe, co celé ty dny na zahradě dělám. 🙂 (Víc historek o hnojivých jíchách je v knížce Sláma v botách z mých prvních dvou farmářských let.) Foto: Sláma v botách

 

Malá radost velké ženy. Kvetoucí medvědí česnek, který se mi na zahradě snad někdy víc rozmnoží. Foto: Sláma v botách

 

První obyvatelé se přistěhovali, my doufejme za rok… Foto: Sláma v botách

 

Bylinkovou zahrádku nově zdobí guerilla stylem zaseté tulipány. Foto: Sláma v botách

 

Muž nás chce už příští jaro nastěhovat a pilně na tom pracuje. Foto: Sláma v botách

 

„Jednou to tu budeme mít hezký.“ „A pak mi dáš konečně pokoj.“ Foto: Sláma v botách

A to je pro dnes vše, děkuji za pozornost!  Foto: Sláma v botách