Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

11 komentářů

Tak tu máme nový hit začínající dýňové sezony. Dýňové hranolky jsem dělala napoprvé jen z půlky hokkaida, ale chyba, mělo jich být víc. Málem na mě nezbyly!

Foto: Sláma v botách

Asi nic, co člověk strčí do trouby péct, nemůže dopadnout blbě. Ale dýni a rajčatům pečení obzvlášť prospívá. Foto: Sláma v botách

Oloupané hokkaido nakrájené na centimetrová kola, z nichž jsem pak ručním „vlnkovačem“ (Tescoma – vypadá takto) vytvořila hranolky. Ale aby to nebyly jen tupé hranči, byť teda domácí a z dýně, chtělo to ještě chuťovou vychytávku.

Tou se stala permakulturní divoká rajčátka v pidi velikosti, která jsme letos vypěstovali ze semínek od Marka Kvapila. Ta jejich extra pidi velikost, v podstatě nejsou větší než nehet!, nás zprvu překvapila, kečup bych z nich dělat nechtěla. Ale pečená vcelku jsou tahle rajčátka nepřekonatelná.

Foto: Sláma v botách

Fotka bohužel nevystihuje ultramini velikost plodů. Oč jsou menší, o to jsou ale sladší a chutnější. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčátka pěstujeme na zahradě u táty. Pnou se mu po kari síti, kterou běžně používají stavaři jako výztuhu do betonu. Docela slušná jedlá dekorace. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Rajčátka nekrájejte a pečte je i se stopkou. Těšit se můžete po upečení na velmi lahodné „kečupové“ jednohubky.

Foto: Sláma v botách

Před 170 stupni a cca 20 minutami v troubě… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a výsledek po žehu. Na poslední minutu jsem do trouby přidala ještě petrželku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tahle věcička za to může. Koupila jsem vlnkový kráječ původně céři, kterou vaření baví, ale s nožem je ještě trochu nebezpečná. Tím u nás začalo vlnkové období. Foto: Sláma v botách

Jo, a ten vlnkovač, to je mimochodem taky super blbina do kuchyně, hlavně pro děti. Můžete ho totiž dát do ruky i celkem malému dítěti, které s ním bezpečně zvládne spoustu dospělácké práce. Lída s ním s oblibou krájí okurky, cukety, brambory…. no prostě teď furt dělá vlny. 🙂

****

A co ještě přišlo na plech?

Dýni s rajčátky jsme jen osolili a trošku opepřili. Pokapali rozehřátým ghee a na závěr pečení ještě přidali trošku nasekané petrželkyAle další varianty se přímo nabízejí, třeba:

  • pokapat kvalitním octem
  • přidat provensálské bylinky
  • posypat lahůdkovým droždím
  • zapéct se sýrem
  • přidat na kolečka cibuli, česnek, papriku
  • …. nebo cuketu, brambory… Cuketa bude hotová dřív než dýně, brambory později – tomu přizpůsobit šířku hranolek.

Půlka středně velkého hokkaida vystačila na jeden plech hranolek. Příště dělám z celé dýně. A představit si to samozřejmě umím i z máslovky, která se rychleji loupe. Tím by se doba přípravy tohoto receptu významně zkrátila. 🙂

Tak co vy na to? Zkusíte taky dýňové vlny? Jen upozorním, že do dětí i muže jídlo zahučelo tak rychle, že na mě po všem tom krájení a loupání málem ani nezbylo! Hrozná představa. 🙂

Foto: Sláma v botách

Muž si to dal s jehněčím karbanátkem, já s brokolicovou polévkou. 🙂 Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť a ať mi rostou! ©

Poslední kytice pro Ópu. A sbohem…

4 komentáře

Ópa měl na blogu svou vlastní kategorii. Ta se minulý týden navždy uzavřela.

***

Ópa nás opustil. Nečekaně, náhle. Když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že musím na zahradu. A musela jsem tam i dnes, v den pohřbu.

*****

Ópa byl manželův děda, ale já si ho ráda přivlastnila. Když jsem se přistěhovali z Prahy zpátky do našeho malého města, často u nás Ópa klepal. V ruce vždycky něco k jídlu z jeho minizahrádky. Jednou to byl baby špenát, jindy hrášek, fazolky, jarní cibulka – anebo jeho největší speciality, nakládané fazole a řepa. Když jsem mu oznámila, že chci začít sama zahrádkařit, srdečně se tomu  zasmál, ale pak mi mockrát radil nebo rovnou pomohl. I když se mi dál (právem) smál. (ČLÁNKY ZDE a ZDE)

Ópa byl duší sedlák, na bio nevěřil. Ale to moderní řepkovo-kukuřičné zemědělství se mu taky nezdálo. Pole Ópa neměl a nakonec už ani svou pidizahrádku, přesto dennodenně sledoval počasí a žádný déšť se mu nezdál dost vydatný. Stačily mi čtyři roky zahradničení, abych vám, Ópo, v tomhle porozuměla. (článek ZDE)

„Co to tady pěstujete, Veroniko? Z toho žádná úroda nebude, máte to moc hustě vysetý,“ smál se mi Ópa naposledy letos na jaře nad záhonem máku. Působil tak přesvědčivě, že jsem jednotila jako vzteklá, ale Ópa pořád nebyl spokojený, až mi nakonec v lakýrkách lezl do záhonu a ten mák konečně „jakž takž“ vyjednotil sám. Před pár dny jsem sklízela. Makovic je hodně, ale spíše menší, Ópa měl pravdu. Příští rok už naštěstí budu vědět co a jak.

S čím dalším už mi ale Ópa neporadí?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

****

Když jsme koupili statek ve V. (článek ZDE), Ópa se musel zase jenom smát. Sice dokázal pochopit, proč jsem se do té velké zahrady zamilovala, ale klidně jsme podle něj mohli koupit i menší ruinu (někde ve městě). Alespoň nám sem tam přijel zahradu pokosit a omrknout, jak pomalu stavíme a co nového pěstuju. Myslím, že i když to neřekl, měl z toho radost.

Život Ópu bohužel naučil z ničeho se příliš neradovat ani pro nic dvakrát nebrečet. Zažil, co zažil, a to by člověka buď položilo, nebo mu nasadilo už navždy hroší kůži. Ópa byl ten druhý případ. Žil střídmě, až asketicky. Jeho jídelníček málem hraničil s hladovkou a nešetřil se ani tělesně. Celé dny šmejdil venku pěšky nebo na kole, a když se mi narodily děti, přihlásil se jako vozič kočárku. Vždycky v úterý ve čtyři hodiny jsem mu předala kočár s dítětem a měla dvě hodiny volníčko. (DĚKUJU!) Dávám si závazek, že ze mě jednou bude taky taková čupr stařenka.

Ópa ale ani ve svých čtyřiaosmdesáti žádným staříčkem nebyl. Byl švihák! V kapse košile zastrčený hřeben, nažehlené kalhoty a smysl pro humor drsnější než šmirglpapír. Pomyslení, že ho má umořit nějaká vleklá nemoc s kdovíjakou léčbou, holt nestrpěl.

A tak řvu v neděli na celý dům, že nesouhlasím! Odcházet TAKHLE z tohohle světa, bez varování… aniž bych dostala šanci mu to rozmluvit.

***

Konec. Procházím se zahradou a sbírám semínka z rostlin, která už svůj životní cyklus uzavřela. Rukola. Špenát. Hořčice. Hrášek. Fazole. Do každého pytlíku jeden druh semínka. Sít je budu příští rok. Právě teď na zahradě všechno vrcholí. A na polích v okolí jsou v plném proudu žně.

Zítra by měl Ópa narozeniny, ale co je to platné, když dneska má pohřeb. Trhám, co ještě nestačilo dozrát nebo odkvést. Větvičky fazolek, bramborovou nať, listy z řepy, rmen, hrášek, měsíček, klasy obilí. A pak si vzpomenu, co jsem do téhle kytice pro Ópu ještě měla dát a nedala. Manžel mi musí otevřít stodolu.

V panácích tam mám postavený na doschnutí mák. Deset pořádně velkých otýpek plných malých makovic.

Přes slzy se usměju, jako se mi Ópa vždycky smál.

„Tak, Ópo, o tuhle kytici na hrob jste si prostě řekl,“ zašeptám si pro sebe a svážu „kytky“ špagátem do provizorního pugétu. Pak s mužem sedáme do auta, pohřeb začíná.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

Poslední rozloučení s Ópou mělo proběhnout spíš na nějakém prašném poli mezi kopci Středohoří než v síni krematoria. Jenže on by nejradši vůbec nechtěl, abychom s ním dělali ciráty. Já se s Ópou loučím jinde a ještě dlouho budu. Pokaždé, když se projdu zahradou. Nebo nad každým soustem svého makového chleba. 

Mějte se tam dobře, Ópo. Pokusím se to na zahradě bez vás moc nekazit.

Foto: Sláma v botách

Taky bych jednou chtěla být do poslední chvíle sekáč… Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

2 komentáře

Jestli to ještě nevíte, tak od jara mám za manžela Ukrajince…

 

Kolem stavby našeho domu už bylo, je a ještě bude veselo. Největší starost mi aktuálně dělá, že se manžel patrně rozhodl postavit náš barák celý úplně sám. Koupil si montérky, vzal si týden dovolenou a jede.

******
Výchovná lekce o důležitosti školy

Zrovna s dcerou dočítáme pohádku před spaním, když zaslechnu domovní dveře a muže, jak se vleče domů. Půl desátá. Tak to dnes dorazil brzo. Většinou končí na stavbě hluboko za tmy.

Hlava plná cementu se o chvíli později zjeví ve dveřích pokojíčku a špitne:
„Nezbylo ještě něco k jídlu?“

Chci podat informaci o zapékaných těstovinách, ale dcera, která už prakticky nezná otce, to do něj hned začne hustit.
„Tati, Jára měl dneska ve školce masku policajta. A s mámou jsme byly v knihovně pro novou knížku. Koupila mi tam linecký kolečko, daly jsme si ho napůl… “

Hlava mizí. Ne že by ji nezajímaly životní peripetie pětileté holčičky, ale touha po sprše, čisté košili a něčemu do žaludku je silnější. Chápu.

„A tak to, Liduško, v životě chodí,“ využiju příležitost k výchovné lekci. „Kdo se ve škole dobře učí, může si zaplatit lidi, aby domeček postavili místo něj,“ pohladím svou zlatovlásku po vlasech. Ale pak pokračuju: „Kdo se ale jako náš tatínek učil až moc dobře, ten si připadá na celém světě nejchytřejší, a tak si holt musí všechno dělat sám.“

Foto: Sláma v botách

Bořek Stavitel během důležité prezentace. Foto: Sláma v botách

*******
Báječná dovolená… na maltě

Poslední dobou se s mužem míjíme. Ráno mu mažu svačinu, odpoledne dodávám oběd a večer večeři. Tím náš manželský život končí. Samozřejmě že za to může stavba. Říkáte, si: aha, jak to? Nechtěli náhodou stavět v klidu? (článek #Plodný a úrodný. A vyklidněný.)

Ale to víte, že jsme  byli s mužem domluvení, že na barák nebudeme kvaltovat. A už vůbec nebylo v plánu, že ho budeme stavět svépomocí. Můj manžel ale na jaře došel k závěru, že je škoda komukoliv za cokoliv platit, když může barák postavit podle videí na youtube!

****

„Příští týden mám dovolenou,“ ohlásil mi muž nedávno a já v domnění, že jde o impuls k rodinnému výletu, začala hned vymýšlet, kam bychom mohli jet. Léto v plném proudu a já znám jen vaření, nočník a zahradu. Lítání kolem dětí a našich žaludků. Když se podaří chvilka navíc, jdu spát, jsem hotová.

U rodiny ale lítost nevzbuzuji.

„Jo, holčičko, tak to chodí, když se staví,“ překvapuje mámu, že se vůbec něčemu divím. Ale já se fakt divím. Stavební horečka, která u nás letos vypukla, sice nese výsledky, ale jasně se přece řeklo, že se ze stavby nezblázníme. Že nebudeme domu obětovat vzácné roky, kdy jsou děti malé. Stavět ano, ale v klidu, v pohodě.

„Hele, koukejte to postavit co nejrychlejš, ať už to máte za sebou!“ ohrazuje se proti zbytečným průtahům ale i můj táta a taky už se převléká do montérek, aby chlapům helfnul. Prý se máme všichni hecnout a mít dům co nejdřív odbytý, ať už „bydlíme ve svým“ a náš život konečně „získá nějaký řád“.

S tím nemohu souhlasit. Náš život byl doteď naprosto skvělej (mé občasné hroutící se kolapsy se nepočítaj) a našemu životnímu stylu nelze nic vytknout.
Myslela jsem si, že manžel to vidí stejně.

Viděl.

Ale pak mu přivezli tvárnice…

Promovaní inženýři. Sinus, kosinus, deskriptiva… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cenťák sem, cenťák tam… Foto: Sláma v botách

…snad měl kutil z matiky za jedna! Foto: Sláma v botách

***
Chceš-li poznat, co je dřina…

Vždycky jsem si myslela, že stavění baráku je pánská parketa. Můj tchán si třeba díky tomu plní bobříka obětavého seniora a vybojoval už plný počet bludišťáků.

Jenže ono se nakonec stavění baráku týká i mně, a to mnohem víc, než jsem čekala. Ne, nikdo mě nenutí lézt s kýbly po lešení a zdvihat cihly. Já mám na starost jiný sektor. Taky otročina. Totální nasazení, akorát že v kuchyni. Stala jsem se manželkou (a snachou) manuálně pracujících mužů.

 

„Kup maso a coca-colu,“ dostávám čerstvé instrukce stran zásobování. Takže proto mi manžel přišel nahlásit volno. Nehodlá mě odvézt na Kanáry (ani na Karlštejn), byl to zase jen signál do zázemí: Naplň lednici a upeč! Ach jo.

Foto: Sláma v botách

Obdenní várka. Recept je na facebooku. Foto: Sláma v botách

Zaskřípu otráveně zuby. Nechci být nevděčná, až doteď jsem vařila ráda. ALE! To, co se po mě chce teď, nemá s vařením nic společného. FUTRUJU TAŽNÁ ZVÍŘATA. Svačina, oběd, večeře, druhé večeře. V tempu, kterému by nestačila ani závodní kuchyně.

Nikoho nezajímá, co designově čančám na talíře ani že jde o úplně novou kreaci na téma racionální strana. Jediné, na co jsou chlapi zvědaví, když svlíknout modráky, jsou KALORIE.

Nažrat se. Ať je toho cokoliv, ale ať je toho dost. A tak postupně rezignuji a nakonec už jen dokola vařím šlichty s masem. Zahučí do nich raz dva a ještě jdou šmejdit po sladkým. Otupěle odnáším jeden vylízaný talíř za druhým. Tajně jsem doufala, že zbude dětem na zítra…

Už nějak nevím, čím ještě otroky krmit. Čím je nafutrovat, aby jim nedocházela pára. Mně každopádně dochází inspirace (a maso), zato cukety, řepy a zelí se mi hromadí ve sklepě.

Sklízím cukety, ale nikoliv úspěch. Potlesk patří jiným a cukety si mám strčit do sklepa. Foto: Sláma v botách

****

Krmte ty bestie

„To je zajímavý, přestávám cítit pravou ruku,“ vyděsí mě jednou večer muž, když ze svalí v montérkách ke stolu. Přiskočím k němu a dloubnu ho do ramene. „Nic, jako dřevěná,“ konstatuje rezignovaně.

Pomoc! Navzdory vzornému zásobování tělo architekta začíná vypovídat službu. Chce to ještě víc energie, ještě víc síly do svalů, zamžikám unavenýma očima.

„Navař jim knedlíky,“ má v tom jasno sousedka Božena. Hm, podobné řešení by nejspíš zvolila i babička v D. Tam hosté nikdy neodcházejí přecpaní od stolu, aniž by v peřinách nezůstala ještě mísa plná knedlíků a v troubě půl pekáče sekaný, kdybychom náhodou – až nám trochu odlehne po kafi a koláčích – dostali další vlnu hladu. (to se nemůže stát, protože do knedlíků přišlo deset vajec, do sekané půlka krávy a všechno se koupe v louži škvařeného sádla, takže spíš hrozí žlučníkový záchvat, než že by se ještě ozval hlad).

Babička v D. prostě umí vařit velkoryse, vánoční hostiny z ní udělaly mistra přes sycení davů.

Zato já bych k ní měla jít do učení. Ať vařím, co vařím, nakonec se vždycky rozpačitě sejdeme nad kastrolem čehosi, co je sice „zajímavé“ a „netradiční“, ale čeho je očividně málo, a sledujeme, kolik si kdo nandal a jestli i tomu na konci stolu zbyde aspoň olízat kost. 

Foto: Sláma v botách

Pro hladové stádo mul se teprve učím vařit. Foto: Sláma v botách

„Tati, prosim vás, přidejte si. Měl jste vůbec nějaké maso? Ještě tu kousínek zbyl, neupejpejte se,“ snažím se v kastrolu něco objevit.

„Ne, já měl dost, jen si to dojezte. Děti skoro nic neměly,“ skenuje tchán neviditelné zbytky na dně.

„A fakt jste se najedl? Vždyť jste si skoro nic nenandal,“ fackuje mě vlastní neschopnost.

„Mně to stačilo, Verun, vopravu, jen si to snězte, měl jsem tak akorát,“ hraje se mnou tchán dál hru na plný žaludek, až teda nakonec hladově pípnu: „Tak já bych si s dovolením tu poslední králičí nožičku ještě přidala…“

Pokaždé když škrábu brambory, si říkám, že tentokrát jich bude dost a já se konečně předvedu jako KUCHAŘKA. Ale nakonec si jdu zase nandavat jako poslední, jelikož jsem „nebyla schopná uvařit toho, abychom se všichni najedli“.

Muž už si myslí, že to dělám schválně, a v jedné slabší chvilce se zasnil: „Já bych jenom chtěl jednou zažít, že bys tu stála a stůl za tebou by se prohejbal. A ty bys povídala: Neostýchejte se, kluci, je toho dost, jezte, pijte, mám ještě v lednici guláš na přidání…´“

Večer si s tchánem otevíráme lahvinku. Já ze zoufalství, on aby si ještě užil života, když se patrně nedožije důchodu.

„Až to dostavíme, beru si pár let volno,“ přeřekne se a na to si přiťuknem. Muž, který nás slyší, nás pak přijde povzbudit: „Ten barák dostavíme, kdybysme tam měli padnout.“ Načež sebevědomě zamává chromou končetinou: „Ještě mi zbývá levá ruka.“

Stavební dozor kontroluje nasazení seniorů. Foto: Sláma v botách

 

I druhému dědovi se staráme o klidné a odpočinkové stáří. Foto: Sláma v botách

****
Pokud se letos chystáte na Kanáry (nebo na Karlštejn), pozdravujte tam. Bylo by fajn vyvalit se aspoň u řeky, ale prozatím lifruju cukety do sklepa a jdu zas do krámu pro maso. Chlapi mají o víkendu extra šichtu.

Architekt má nosit černý rolák a v podpaží hezké obrázky domečků, ale ten můj se holt rozhodl zásobovat mě teď zpocenými košilemi plných stavebního prachu. Zdi baráku tak rostou rychleji než cukety na mém záhonu a z dovolené zbývá už jen pár dní.

DÍKY BOHU!

Mít chlapi ještě týden volna, dům by stál. Akorát my patrně skončili na onom světě. Únavou a hlady…

Letošní léto se do mé paměti nesmazatelně zapíše pod názvem: UKRAJINA.

****

A pak mi to bleskne hlavou. NO JO! Spokojeně si zaběhnu do sklepa pro řepu se zelím.

Boršč, ten jsem přece svým Ukrajincům letos ještě nedělala!

„Jenom ho, prosím, Verun, navař dost!“

Foto: Sláma v botách

Prej že zedníci potřebují pivo. I po cuketách zdi rostou… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

až do nebe… nebo až do stropu. Foto: Sláma v botách

 

EPILOG

O šťastných zajatcích a klidu mezi řadami cihel

Foto: Sláma v botách

Balkon tchánova domu, kde teď žijeme. Víc o našem veselém soužití v 9 lidech se dočtete v tomto článku. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Abychom si léto zpestřili a protože na dohled není ani „blbé“ kempování, ukecala jsem muže, ať snese z podkroví matrace, že odteď budeme spát na balkoně. Vejdeme se tam všichni čtyři, když se k sobě budeme pořádně tisknout. Kupodivu nic nenamítal, jen mě upozornit, že hned příští noc má pršet. 

Nevadí, tak se operativně zasuneme pod střechu, vymyslela jsem a muž opět ani nepípl. 

A tak se už pár dní po večerech válíme na balkoně, žerou nás komáři, ale zase chodíme mnohem dřív spát. Já mám prominentní místo pod vinnou révou, která už pomalu dozrává, a ráno peřinu plnou rosy. 

„Proč vlastně stavíme tak velikej dům, když by nám stačila jediná místnost na všechno?“ shrnul naše bivakování manžel ze své matrace, přesunuté aktuálně doprostřed obýváku (byla další bouřka). Když pak večer děti usly a my zase šoupeme matrace ven pod vinnou révu, bleskne mi hlavou, že tohle léto je přese všechno nakonec i celkem pohodové. Žádné pachtění se za zážitky, pakování a stres, jestli na dovče vyjde počasí nebo neskončíme v zácpě na chorvatské dálnici.

Stavba domu nás připoutala k místu, kde hodláme strávit zbytek života. A tak užíváme zahradu, vyrážíme do lesa a na hezké akce v okolí a SPÍME VENKU.

Já vlastně na ten Karlštejn asi ani nepotřebuju, pomyslím si.

„Že jo?“ přitaká manžel, protože jsem to možná řekla nahlas.

Pak se spolu zachumláme až po bradu, protože to vypadá na chladnější noc, a zatímco nás uspávají zvuky přírody i města, náš poslední pohled patří těm dalekým hvězdám nad naší hlavou.

Snad nám ještě letos hodně pěkného přinesou. Jak vidíte, nemám ty požadavky teď nijak vysoké… 

 

Vám pohodové léto a nám ať (ZDI) rostou! ©