Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

Jak jsem se stala profesionální matkou a YOUTUBERKOU (Zakládám YT kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT)

2 komentáře

– „Nestačí, že je na internetu popsaný náš osobní život…? Teď tam bude i natočený?“ –

architekt JK, manžel Slámy v botách 

Už je to tak, můj manžel se oženil úplně blbě. On – samotář bažící po životě na opuštěném ostrově –  spojil svůj život s novinářkou s blogerskými ambicemi. Hůř už mohl dopadnout jedině, kdyby si vzal youtuberku. Jenže přesně tou se od nového roku hodlám stát!

*****

„Se Slámou v botách to jde z kopce,“ konstatovala jsem onehdy,  když jsme s mužem zase typicky marnili večer. On na gauči s plackou v klíně gůgloval, já v kuchyni před monitorem klikala na něco na facebooku.

Ale jistě, že si oba dokážeme představit i zábavnější zakončení dne, jenže copak to jde s tím materiálem, co jsme vyfasovali za děti? Sotva jsme to starší naučili chodit spát v osm, je tu druhý expert. A coby typický mladší sourozenec posouvá laťku ještě dál; poslední dobou je Venda ochotný trávit večery jedině u mě v náručí. No jo, slyším teď svou maminku říkat: jak jste si to vychovali… To ale nic nemění na tom, že z volných večerů není poslední dobou nic, a co hůř – už nemám ani volné ruce. Zbyla mi jedna. Na klikání.

Foto: Sláma v botách

Bylo by vám pohodlné takhle spát?! Jemu bohužel je. Foto: Sláma v botách

„Já měla bejt programátor a ne spisovatelka,“ lituji se, zatímco si Vendu přehazuju z levé ruky do pravé, protože tu první už mám úplně odkrvenou a hrozí upadnout. K čemu mi je, že umím psát všema deseti? Momentálně závidím všem, kterým k práci stačí myš.

Podívám se zase nasupeně na sabotéra ve svém náručí. Do očí mu svítí monitor, je celej zkroucenej, ale přesto spokojeně spí. Když se ho ale pokusím přemístit do postýlky jen o pár metrů dál, nebo alespoň do pelíšku, který jsem mu zařídila přímo na svém pracovním stole (jak vidíte, jsem ochotná dělat kompromisy), okamžitě začne hulákat, jako kdybych ho předhodila starší sestře.

Foto: Sláma  v botách

Zlaté letní časy, kdy ještě spal v pelíšku. Foto: Sláma v botách

Když to takhle jde už několikátý (tý)den, mám chuť začít taky řvát, ať i o MÉ křivdě celá ulice ví. O další týden později už se mi ale ani brečet nechce. Zoufalství kulminuje. Začínám být odevzdaná, apatická. Místo barvitých souvětí odpovídám jednou větou.

„Verun, je mi tě líto,“ pozoruje můj profesní úpadek manžel. Tu hranou lítost mu nevěřím. Konečně se dočkal toho, že už nemůžu na internet psát žádné historky o naší rodině.

„To není pravda, náhodou mě fakt mrzí, že ti Venda brání dělat, co tě baví,“ snaží se mi manžel něco kukat.

„To by tě mělo mrzet,“ odsekávám, „protože jestli nezačnu zase rychle používat mozkové buňky, do léta zdementním.“

!!!

Neexistuje moc věcí, které by mého muže děsily víc. Myslím víc než ženy, které se při delším pobytu na mateřské postupně mění v profesionální MATKU. Kakání, očkování, BLW a montessori… no víte, co myslím.  Snažím se mu vysvětlit, že když od rána do rána neřeším nic jiného, je taková proměna nevyhnutelná a vlastně přirozená. To on chápe. A myslím, že mě svým způsobem i obdivuje. Nic to ale nemění na tom, že už se těší, až se vrátím do práce (na což se třeba já netěším vůbec) a historky, kolikrát Venda kadil a co krásného nám Liduška namalovala, začnu zase prokládat i něčím…. no, jiným.

„Kéž by se ti dalo nějak pomoct,“ začne muž zoufale protáčet závity.  Z mé hlavy se kouří taky. Už x-tý večer, x-tou noc. Coby profesionální matka v noci nespím. Jenom Venda si blaženě odfukuje zkroucený na mé zdřevěnělé paži. Ach jo, to zase bude třeskutá zábava před spaním.

****

Dny plynou a já pořád čekám na večer, který mé prokletí zlomí. Prozatím proklikávám fejs. Alespoň že lidi občas sdílej i nějaká chytrá videa a něco se dozvím, utěšuju se. Když se ohlédnu po manželovi, je na tom stejně. Právě se na své placce učí podle videonávodu bruslit.

„Ty, Kubo?“ napadne mě najednou trochu šílená, ale vlastně logická myšlenka. „Já už asi vím, co by se dalo s tím naším Vendou dělat,“ přemýšlím nahlas.

„Copak?“ vzhlédne ke mě manžel od bruslí. „Nějaká maminka radí, jak dítě odnaučit spát v náručí?“ slyším naději v jeho hlase. Kromě mé profesní nenaplněnosti ho trápí i to, že Venda očividně netouží mít další sourozence.

Je mi líto, že po této stránce ho musím zklamat. „To ne, spíš tu píšou, že pro jeho psychický vývoj je dobrý, když se mnou spí. Mě ale konečně napadlo, jak bych se i při tom mohla realizovat. Zrekvalifikuju se.“

Už jenom skutečnost, že jsem dokázala použít hned dvě takhle dlouhá cizí slova, je na aplaus. Počkejte ale, co já vymyslela. Je pravda, že poslední dobou nezvládám psát. Můžu ale točit. Videa o našem životě, která večer jenom naklikám na youtube. Bude to vtipný i osvětový a hlavně, zvládnu to levou horní.

Samým štěstím objímám manžela: „Budeme čeští Kardashianovi, akorát s míň dětma a víc eko.“ Měl by na mě být pyšný. Na profesionální matku slušný mentální výsledek.

Foto: Sláma v botách

Manžel alespoň uvidí, co tak jako celé dny dělám. Foto: Sláma v botách

****

 Takže co myslíte, že přišlo pak? Manželská krize, sprostá slova nebo alespoň tichá domácnost?

Byla jsem připravená bránit svůj nový výmysl spoustou citového vydírání, jenže ono se nedělo nic.

Můj muž, tradiční odpůrce mého blogování, muž tvrdící, že kvůli mě začne chodit kanálama, pouze prohodil: „Dělej si, co chceš, když myslíš, že to bude někoho zajímat…“ a dál v klídku pokračoval ve virtuální výuce bruslení!

A to je ono. Proč by to lidi zajímat nemělo? Určitě nejsme jediní zdevastovaní rodiče, kteří si pořídili děti a teď po večerech trčí u internetu, hledají informace nebo se chtějí aspoň nějak (za)bavit, když momentálně nemají lepší možnost. Lidi jako my jsou moje cílovka. A já nutně potřebuju nový projekt. A kamera se dá držet jenom jednou rukou. Howgh!

***

Na Silvestra se u nás staví moji rodiče, tak jim svůj nejnovější nápad líčím za čerstva. „Fantazíruje,“ omlouvá manžel mé blábolení, aniž tuší, že si právě na internetu objednávám stativ.

Na Nový rok ho natočím v posteli v jeho biopyžámku a večer zkusím záběry sestříhat.

Konečně se začínám na tenhle rok těšit, bude veselo.

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel ve chvíli, kdy do těch hadrů vlezl. "To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!" Takže asi takhle, přátelé... Foto: Sláma v botách

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel, když do těch hadrů vlezl. „To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!“ Takže asi takhle… Foto: Sláma v botách

***

Po pár dnech zápolení se střihačským programem (pro začátek volím ten nejjednodušší – youtube video editor) zvu manžela na premiéru svého prvního filmu: minutového videa naší dcery při bobování. Pouštíme si ho asi pětkrát a smějeme se. Protože známe Lídu. 

„Hezký, akorát furt nevím, proč by tohle mělo zajímat i někoho dalšího. To lidi nemají nic lepšího na práci, než špízovat cizí životy?“ zakončuje manžel skepticky mou první projekci.

No jasně, že má pravdu. Srandičkami z našeho rodinného života taky nikoho zásobovat nebudu, ty si schovám jednou k napsání. I tak mám ale co sdílet. O zahrádce už po pár letech pokusů a omylů něco vím a témat se za tu dobu přidalo mnohem víc. Pamatujete třeba moje mytí vlasů žitnou moukou? (článek ZDE) Syna jsem zase naučila už od porodnice kadit do nočníku. No a třeba včera jsme s dcerou vyráběly ptačí krmítko – bez vrtání a jediného šroubku, aby to zvládla i ona. K tomu mám solidní praxi v pečení chleba (článek ZDE), výrobě ekologického pracího slizu, tvorbě více či méně povedených eko-dekorací a co já vím, co ještě. Máma říká, že jsem exot, a manžel zase, že internetem se živí spousta hloupých lidí, tak proč mám zůstat pozadu.

Youtube je plný dokonalých videí dokonalých lidí – rovnou říkám, že do tohoto sektoru se vůbec nebudu pouštět. Mám svou kamerku v mobilu a po porodu kila navíc. Když to vyjde, zkusím se před natáčením učesat. Ale momentálně jsem vděčná jen za to, když se mi podaří dožít v jedné mikině do večera, aniž mi ji někdo pozvrací, počůrá, polije, vopatlá. A nejhorší je, že někdy si ji vopatlávám už i sama! Jedno dítě po mě celý den furt něco chce a druhé po ně furt něco chce v noci – to jsou výchozí parametry, z nichž musím vycházet.

Moje videa holt teda budou neučesaná, ale taková je (moje) realita. Budou o opravdovém životě, jak ho žijeme. O našich pokusech žít soběstačně, udržitelně, tvořivě… prostě opravdově.

Stačit by k tomu měl můj levný telefon a pár kliknutí myší. Tak vy prosím taky klikněte…. kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Subscribe!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

P.S. Manžela v pyžamu jsem zatím nenatočila, zato syna na nočníku jo. Coby profesionální matka mám prostě tahle témata.

P.P.S.  Omluvte případné překlepy a chyby v tomto článku. Psala jsem ho jednou rukou.

Foto: Sláma v botách

První video vzniklo původně jen pro soukromé didaktické účely, ale třeba zrovna nemáte večer „nic lepšího na práci než špízovat cizí život.“ 🙂 Foto: Sláma v botách

MINUTOVÉ VIDEO: Poslední bobařka ve městě
Foto: Sláma v botách

Pokud se vám toto video zdá amatérské, je to tím, že jsem amatér. Foto: Sláma v botách

A DALŠÍ RYCHLOVKA Z MÉ DÍLNY: DIY krmítko z aromalampičky (točí Sláma v botách & dcera)

A když už jsme u těch odkazů, přidávám ještě FB stránku vlogu Opravdový život:

@vlogopravdovyzivot

Tak ať mi rostou a ať se mi točí!©

Cena chleba: kolik (mě) stojí domácí BIO chleba z jednozrnky

6 komentářů
„Paní, co tam máte, slona?!“ hudruje kurýr, který dnes patrně vyfasoval ten nejtěžší „balíček“ ve městě a vleče se s ním sto metrů přes celou ulici až k našemu domu. Tam čekám na prahu já, mamina s miminem v náručí, a snažím se vzbuzovat soucit.

Kurýr pochopí. Šance, že bych si sama dotáhla tu bednu z jeho dodávky do svýho baráku a on tak mohl hned vyfičet na další adresu, tu prostě není.

„Jste zlatej, milionovej,“ zasypávám alespoň poslíčka díky. Má tak hubené nohy, že se bojím, že ho zásilka překlopí. Flákne s ní hned za dveře a já přemýšlím, jestli mu mám, nebo nemám říkat, co v tom „zatracenym balíku““ je.

Upřímně, já jsem tu bednu čekala ještě mnohem větší.

Cože jsem si to totiž zase objednala? 
Foto: Sláma v botách

Hledá se bezpečné uložiště pro tento poklad, značka: suché a bez myší. Foto: Sláma v botách

Po zkušenosti z loňska jsem letos nehodlala nechat nic náhodě, a tak jsem si koncem roku gůglila, který e-shop nabízí nejvýhodněji obilí, a poslala veleobjednávku. Poklad konečně přišel. Přesně 39 kilogramů zrní, převážně pšenice jednozrnka, ale i nějaké jáhly a žito. Dle mých propočtů by to mělo stačit na pečení chleba třikrát týdně až do příští sklizně.
Foto: Sláma v botách

Jednozrnka se nedá sehnat v podobě mouky, pouze celá zrna, nutností je tedy mlýnek. Některé farmářské prodejny ho mají k dispozici, můžete si namlít tam. Čerstvá mouka je hodnotnější, zdravější a údajně má i lepší pekařské vlastnosti. Mně se z ní  péct daří. Foto: Sláma v botách

Pamatujete si moje loňské předsevzetí? Do roku 2016 jsem vstupovala s tím, že chci zase začít péct kváskový chléb. Kdysi jsem vystupovala v dokumentu na tohle téma (článek Tajemství chleba) a přišlo mi celkem blbé, že než se film dostal na veřejnost, já mezitím chleba přestala péct. Loni jsem do toho teda znova šla. Jenže! Jenže!! Už od jara jsem byla při pečení odkázaná na jednozrnku z Německa, protože českým farmářům prostě došly zásoby. A to se mi teda protočily panenky a prohnula peněženka. Na kolik peněz pak vycházel jeden upečený bochník, jsem si radši ani nepočítala, abych neděsila sebe, natož pak manžela.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie, k vidění ZDE.

 

Tahle chyba už se nesmí opakovat, opakovala jsem si celou dobu a udělala si na tenhle rok včas železné zásoby.

Letos tedy budu pro rodinu péct chleby z české jednozrnky od Pro-Bio. Přeju si, abych s ní byla stejně spokojená jako s tou od německých sousedů (zrní bylo kvalitní, nekazilo se). Prozatím jsem spokojená s cenou. Ta je o dost přijatelnější + odpadla drahá doprava ze zahraničí a platební bankovní poplatky.

Na kolik teda takový jeden český jednozrnkový bochník vyjde?

Propočet bude pouze orientační, ale snad se v něm zásadně neseknu.

Z jednoho kila jednozrnky napeču 3 bochníky. Plus 110 g žita do každého bochníku – kvásek totiž zadělávám žitný. Mák na zdobení chleba jsem vypěstovala svůj, no a náklady na sůl a kmín snad ani počítat nelze – půl haléře? Co nedokážu odhadnout, je energie na rozpálení trouby. Peču na 230 stupňů cca 10 minut, poté stahuji na 200 stupňů asi tak 20 – 30 minut. Je-li tu někdo, kdo by to dokázal spočítat pro elektrickou troubu, dejte mi prosím vědět.

Takže:
jednozrnka: gastro balení 180 Kč / 3 kg   – děleno třema, děleno třema: 20 Kč / bochník
žito: gastro balení 90 Kč / 3 kg – děleno třema, děleno devíti: cca 4 Kč / bochník
elektrická energie: ??
časová investice: zadělání kvásku cca 2 minuty; mletí mouky, hnětení těsta a plnění formy 8 – 10 minut (Klasická žena u toho samozřejmě ještě zvládne telefonovat, krmit mimino příkrmem, druhému dítěti odpovídat na proudy otázek a rozmýšlet, do čeho se pustí, až dá těsto kynout na topení…)
koeficient radosti: deset z deseti 🙂
SUMA SUMÁRUM: DO 30 Kč se s jedním bochník vlezu!
Foto: Sláma v botách

Peču třikrát týdně, rychle mizí… Foto: Sláma v botách

Je to za domácí chleba málo, nebo moc? Bavíme se o domácím chlebu z těch u nás nejšpičkovějších BIO surovin. O chlebu, za který byste v obchodu typu Country Life nebo Sklizeno dali stovku, ani nevíte jak…

Náš týdenní výdaj za pečivo je tedy pro celou rodinu 90 korun a líbí se mi na tom ještě skutečnost, že nemusím věčně běhat do obchodu. Ono nakupování s dětma stejně není med a čelit škemrání o kindrvajíčka teprve nepotěší.

Odhaduji, že loni jsem napekla nějakých 100 – 150 chlebů. S pečením jsem začala až v únoru a kolem porodu jsem měla výrobní výpadek. Letos by to tedy mělo být ještě víc bochníků. Pečení chleba je pro mě rutina a současně veliký relax. Nic už nevážím, neodměřuji, jak říká můj chlap, „mám to v paži“, pečení ve formě na moskevský chlebík se ukazuje být blbuvzdorné a vyžaduje jediné – funkční kvásek. Pak se snad ani nedá nic zkazit. Na což ostatně po 100 – 150 bochnících přijdete taky. 🙂 Jen bacha na to, že vůně, která se při pečení line domovem, je návyková.
Namazat si máslo na ještě teplou patku…mmmmm… nevím, kolik chlebů bych musela ještě upéct, aby se mi tahle chuť přejedla.
Zatím se s mužem a Liduškou o ty teplé patičky pereme. A nejhorší je, že už nám dorůstá další chlebožrout!
Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Lidka, 11 měsíců. Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto: Sláma v botách

A o čtyři roky později její bratr. Foto: Sláma v botách

Do letošního roku vstupuji opět s pár předsevzetími. Za prvé se chci naučit šít a mým prvním projektem budou lněné pytle na obilí, luštěniny a další jídlo. Chci totiž konečně nakupovat „bez obalu“ (bezobalu.org) – mimo jiné protože mě nebaví běhat furt tu dálku ke tříděným popelnicím.
Foto: Sláma v botách

Přírodní len, vyšší gramáž, snad se osvědčí. Foto: Sláma v botách

Druhé předsevzetí je záležitost čistě pracovní. Když se (mi) bude všechno dařit, už brzy na tomhle webu najdete různá videa z mojí kuchyně: třeba o pečení chleba, polopaticky, jednoduše, já a Lída v akci.

Aby bylo jednou pro vždy jasno, že kváskový chleba není věda, ale otázka pár minut a zvládá to i děcko (čtyřleté).  Takže zájemci o kvásek, hlaste se…

Foto: Sláma v botách

Tahle plechová forma na chleba už něco pamatuje. Je stále v nasazení. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… hladových krků přibývá… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zuby nemá, ale s chlebem už si poradí. Co nespolkne, to rozdrobí, říkejme tomu biomodelína. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a biomodel. Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

#Plodný a úrodný! A vyklidněný…

2 komentáře

Jestli o mém roce 2016 něco platilo, tak rozhodně tohle.

Na naší rodinné komunitní zahradě v K. jsme toho letos opravdu sklidili požehnaně. Moje zásluhy jsou na tom ale minimální až mizivé. Já plodila jinak.

***************

Asi za to mohlo hlavně deštivé léto, že se letos na zahradě všemu dařilo.  Brambory, řepa, fazole (ano, já se dočkala toho zázraku), mrkev, cibule… Sklidili jsme dokonce i pár melounů. Neurodily se jen cukety, kterými nás ale zasypávali ostatní zahrádkáři z rodiny, a patisony. Ty nejím, tak mi to bylo jedno. Na konci podzimu jsme ještě přivezli z D. tři metráky jablek na mošt a těmi krásnějšími zaplnili všechny lísky ve sklepě (děkuji, potlesk je na místě). A bylo. Bylo po sezoně.

Foto: Sláma v botách

D.-cké jabloně rodí jenom jednou za dva roky, ale to pak pořádně. Máme mošt z tří metráků jablek z našich starých, nikdy nijak chemicky neošetřovaných jabloní. Troufám si proto na hrdý nápis BIO. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady ukázka z fazolové sklizně. Vypěstovali jsme pět různých druhů fazolí, na názvy se ale neptejte, nějak se nám to na záhoně pomíchalo a možná i zkřížilo. Foto: Sláma v botách

Letošní léto, které jsem prožila u svých rodičů, pro mě bylo cenné hlavně coby příležitost pozorovací. Viděla jsem, kterak vlastně můj táta v K. zahradničí, a docela mě potěšilo, že to k permakultuře nemá daleko. Vyslyšel moje přání pěstovat letos úplně bez chemie a myslím, že byl sám překvapený, že se nám i přesto urodilo. Tedy, on to viděl tak,  že rajčata by bývala možná popraskala plísní až později (deštivé léto…) a že možná ve skleníku mohlo být víc okurek i brokolice.  (Skleník ale obecně není moc permakulturní.) Já ale doteď vidím ty koše sklizených rajčat, která jsme ani nestíhali jíst, a svou komoru, která je i letos plná sklenic se zavařenou rajčatovou šťávou. Vydrží určitě na celý rok.

Zavařovací hrnec vůbec trhal rekordy a my s mužem byli svědky toho, co to znamená, když mým rodičům vypukne okurková sezona. Obden na kuchyňské lince přibývaly nové řady zavařených okurek v láku, a teprve když do sklepa zmizelo těch povinných aspoň 70 lahví („to vám připadá hodně?“), konečně z rodičů opadl stres z hrozícího hladomoru a mohli si léto začít užívat.

A jak jsme v uplynulém roce pokročili na našem novém pozemku ve V.?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Stihli jsme toho hodně, i když jsme – jste – možná čekali, že toho zvládneme ještě víc. Dlouho nám ale trvalo ujasnit si, jaký dům tam vlastně chceme mít. A jakou zahradu kolem něj. Taky jsme došli k závěru, že svůj budoucí domov nechceme budovat ve stresu z toho, že musíme co nejdřív bydlet. Mohli bychom po zbytek života kvaltování litovat.

Zahradu jsme vyklestili a zúrodnili – brambory se na ní urodily jako dělové koule! – hráškový záhon plodil, travička vyrostla, keře ostružin a malin se také uchytily (bodejď ne, takový plevel :-)). Dýně horkotěžko, ale přece jen dozrály. A nějaké základy budoucího stavení nakonec taky stojí. Takže, je to málo, nebo moc?

Myslím, že na rodinu s malými dětmi tak akorát. Život není závod, učíme dceru, ale sami každou chvíli soutěžíme s časem. Teda, soutěžili jsme. Druhé dítě v rodině nás značně zpomalilo. Můj muž se díky tomu dočkal štěstíčka, že manželku a děti nachází večer na stejném místě, kde je ráno zanechal, a nepřestává za ten zázrak děkovat. A já momentálně nemám sílu snít o čemkoliv adrenalinovějším než o dvou hodinách souvislého spánku. Vím, že v nějakém paralelním vesmíru ještě takové blaho existuje! 🙂

Barák v roce 2017 tedy určitě nepostavíme, ale protože je to nejspíš jediný dům, který si kdy budeme stavět, chceme, aby nás budování hlavně bavilo a aby už cesta byla cíl.

Dvacet minut před půlnocí jsme si tak s mužem přiťukli hrnkem s vodou, popřáli si plodný, úrodný a vyklidněný rok 2017 a šli spát.

Ať nový rok přinese dostatek úrody a příjemnou cestu k vašim cílům i vám!

Vaše (usínající silvestrovská) Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou ©