KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM! aneb jak nám začala „dovolená“ (a prdíky)

18 komentářů

KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM, tohle léto už fakt ne. A taky žádnou brokolici, kapustu nebo čerstvou cibuli. V úterý jsme spali tak hodinu. Celý rok se těším na úrodu, že se budu od rána do večera ládovat vší tou čerstvou zeleninou… Jenže pak? Prdíky. Se zeleninou mám tohle léto utrum. Kojím.

****
Celý týden měl manžel dovolenou, a tak si hned na pondělí domluvil partu dělníků, aby se konečně na tom našem pozemku ve V. začalo stavět (článek Jak jsme koupili statek). Sice 35 ve stínu, ale co se dá dělat, někdy se základy našeho budoucího baráku vybetonovat musej. Takže zatímco já si ráno dospávala noc s Vendou, manžel už házel do auta balení minerálek a fofroval naložit dělníky.

„Snídal jsi vůbec?“ volám za ním v pyžamu, ale už je za vratama. Večer se vrací zaprášenej a zpocenej: „Hoď mi na pánev nějaký maso, nebo je po mně. Celej den jsem nejed.“

Nevěděla jsem, že manžel umí stavět dům. Foto: Sláma v botách

Parta Hic zasahuje na známém pozemku. Foto: Sláma v botách

Tatáž akce se opakuje i v úterý. „To je dovolená, co?“ hladím večer muže po zpocených zádech a servíruju rovnou dvojitou porci krkovice.

„No jo… ale počkej, jaký to tam jednou budeme mít,“ snaží se muž nějak namotivovat.

Jsem vážně ráda, že ve středu už není žádné betonování v plánu.
„A co jsi vlastně večeřela ty?“ uvědomí si manžel, že mi žádné maso nenechal.
„To je dobrý, já měla květák.“

****

Betonování základů je sice hlavně chlapská práce, ale i můj životní komfort byl akcí Beton poznamenán. Mám teď na krku už dvě děti – jedno je čtyřletá holka, která je spíš jako kluk, a druhé pětitýdenní mimino, s nímž praktikuju látkové plínky a ideálně se snažím i o bezplenkovou metodu (posazování kojence na nočníček). Jsem tedy vděčná, že si vůbec sama stíhám dojít na záchod, a skáču po každé pomoci, byť třeba na pár minut. A teď se najednou přihodí, že moji rodiče, u kterých na léto bydlíme, odjedou na dovolenou a manžel, místo aby po nich vyplnil díru, se na celé dny zašije na stavbě vašeho budoucího domova. Co je tohle za nápady, nechat mě s dětma úplně samotnou?

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn - a vyčůral se! Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané! Foto: Sláma v botách

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn – a vyčůral se. Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané. Foto: Sláma v botách

Do postele padám v úterý mrtvá jako on. Jenže od okamžitého usnutí mě nečekaně vzdálí děsivě naříkavé :“Uuuuaaaaa eeeee uuuuaaah… prd.“

*****

„Proč sis musela dávat ZROVNA KVĚTÁK?“

Jsou tři hodiny ráno a manžel se stále ještě pokouší o klidný tón. Z jeho pohledu však jasně vyplývá, že mě nenávidí a pouze se snaží jednat gentlemansky s matkou svého dítěte.  Z té strany postele, kde leží náš syn, se ozve nová střelba do plíny doprovázená zaúpěním o síle sto třiceti decibelů.
„Tři dny na mě ten květák koukal z lednice a vy si ho s Lídou nedáte… tak co jsem měla dělat? Skončil by shnilý na kompostu…“ blekotám obhajoby.
Manžel se po mně ohlédne: „Tak jsi ho radši sežrala, gratuluju!“
„Promiň…“
„Jemu se omluv, chudákovi,“ odstrčí mě muž dožraně a zaboří hlavu ještě hloubš pod polštář.
„Uuuueeeeehheeee … prd …. prd…. uuueeehhheee….“

Čtyři ráno, kontroluje manžel zase hodiny a významně mi to sděluje.
„Už čtyři?“
To bohužel znamená, že už zhruba za tři hodiny nám hupsne do postele dcera s tím, že má vyspáno a ať s ní koukáme vstávat. Když to hodně dobře dopadne, vydrží  s námi ještě půl hodiny ležet, ale pak už bude nekompromisně trvat na tom, ať si s ní jdem malovat nebo skákat na trampolíně, převlékat panenky, stavět lego…
„Uuuuu, auuuuu, huuuaaa, eeee. Prd.“

„Květák… Nejdebilnější blemcavá zelenina na světě! Jediný, co je na něm dobrý, je ta strouhanka, ve který se smaží!“ ulevuje si manžel, aby ze sebe dostal vztek a nemusel mě explicitně urážet.
„Náhodou, já si ho dala jen tak na másle.“ Sama nechápu, proč mu ještě odporuju. Už tak má chuť mě zabít.

Indické pakory... si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

Indické pakory… si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné květákové jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

****

Noc hrůzy pokračuje. Kolem páté ranní konečně všichni na chvíli usneme. Když tu se ze dvorku ozvou zvuky. „Zloděj!“ vystřelí mi nahoru víčka a zalomcuju s manželem. Ten už je ale taky vzhůru a okamžitě letí k oknu.

„Kuny!“ vykloní se až po pás z okna a snaží se ve světle pouliční lampy zorientovat v situaci na dvoře.

Bydlení na vsi je po mnoha stránkách bezva, ale už chápu, proč tu má kdekdo na dvorku psa. My nemáme, a tak je tátovo auto aktuálně v servisu – kuny překousaly kabel u startéru. Mému muži na tomtéž dvoře stojí auto, s nímž chce v pátek dojet s dcerou do Chorvatska.

„No opravdu kuny. Já je viděl. Chápeš?! Takhle zblízka!“ šílí manžel a háže z okna všechno, co mu přijde pod ruku, plíny, vršek od pyžama… Nakonec ještě plivne, ale to už kuny zasviští pod tůje u plotu.
„Uuuu aaahhh eeeee… prd,“ připomene se se svými problémy zase malej. Ach jo! Zbývající čas do dceřina obvyklého budíčku: už ani ne dvě hodiny!!!
„To je dovolená!“ ucedí manžel, když se vrátí z obhlídky auta. „V motoru mám slepičí peří a tapecírunt je ožranej.“
„Pššššt,“ krotím manželovy emoce a ukazuju prstem na syna, kterej zase na mikrovteřinu usnul. „Povíš mi to ráno.“
„Ráno? Teď je ráno!“
Chrrrrrrrrrrr, neztrácím ani vteřinu.

*******

Středa. Dnes žádné betonování, konečně opravdu dovolená.

Klimbáme s manželem nad talířem ranní polévky, zatímco syn si dospává noc o patro výš a div že hlasitě nechrápe, provokatér.

„Já mu tak závidím…“ posteskne si muž.
„A to já ne. Dovedeš si přestavit, jaký musel mít bolesti? A jenom kvůli tomu, že jsem snědla trochu květáku.“
„To mi vůbec nepřipomínej,“ zahledí se manžel nedůvěřivě do našeho snídaňového polévkového kastrolu. „Není doufám v téhle polívce taky něco… problematickýho?“
„Ne, není. Nebo teda… doufám, že není…,“ šrotuje mi to v hlavě. Víte, když mám za sebou hodinu spánku a potřebuju začít normálně fungovat, nahazuju autopilota. Polívku vařím k snídani skoro každé ráno, horká voda, osolit, naházet zeleninu, rozmixovat…
„A jaká tam teda přišla zelenina?“ ptá se manžel s pohledem na plnou lžíci u mých úst. Autopilot se snaží vzpomenout si. „No, jako vždycky…. co zahrada dá… mrkev, řepa, brambory.“
„Cibule?“
Svěsím  hlavu mezi nalitý prsa.“Cibule taky. Ta čerstvá. Promiň! Tak já dnes nebudu kojit, necháme ho o hladu. Třeba kvůli tomu bude řvát míň než kvůli prdům.“

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

****

Pátek. V osm zvonil budík, ale to jsem přeslechla. Muž naštěstí vzorně vyskočil. (Je vidět, kdo je tu zvyklý vstávat do práce.) Dnes ale manžel nevstává s budíkem kvůli robotě. Jeho a dceřin velký den je tu – odjezd do Chorvatska. Poprvé sami na dovolené bez maminky.

„Vyspal ses na tu cestu dobře?“ ptám se, když konečně taky sejdu do kuchyně. Pro zdárný průběh noci jsem snad tentokrát udělala vše. Nejedla jsem žádný květák ani cibuli. Ani brokolice, hrášek nebo kapusta nebyly v uplynulých hodinách součástí mého – a přeneseně Vašíkova – jídelníčku. Z noci si pamatuju nějaká kojení v polospánku, ale na prdy snad nedošlo. Snad. Dny i noci už mi nějak splývají, obdivuju manžela, že vůbec ještě ví, jak se jmenuje. A že si troufá dojet s dcerou na Jadran.

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

„Tak snad máme všechno, jídlo, pas, kuny,“ rekapituluje muž před nasednutím do auta.
„Kuny?!“ vyvalím oči. Pak mi dojde, že myslí chorvatskou měnu…
Taky se naposled projdu po kuchyni a zkontroluju, jestli něco nezapomněli. Hlavně ten kýbl plný brambor, cibule, česneku, cuket, řep, okurek… Nafasovala jsem jim do kufru půlku zahrady, aby je nelákalo uchýlit se bez dozoru k párkům a sušenkám. Protože to bych jim neodpustila, když je právě úroda v plném proudu a zahrada plodí jako o život. A když já nic z toho jíst nemůžu!

****

Sobota. 3.30 ráno. Už zase nespíme. Manžel právě řídí na Jadran. A já místo abych se konečně civilizovaně vyspala, dřepím u počítače a píšu na blog. Buď jsem definitivně zcvokla, nebo jde o důkaz, že tohle psaní miluju.

Bé je správně. Dnes začíná dovolená mně. Bez tatínka a bez dcerunky. Celý týden mi nikdo nebude kázat, že nemám psát články, za které nedostávám zaplaceno. A nikdo mi nebude chodit v sedum ráno strašit do postele a tahat mě k bedně s legem. Tuhle dovolenou si hodlám užít po svém, a tak přísahám, že zeleniny se celý týden ani nedotknu. Budu žrát jenom párky a sušenky, ty, co jsem je rodince zabavila z proviantu. Svou vytouženou dovolenou totiž nehodlám ničím ohrozit. A ohrozit by ji něco mohlo. Cibulovo-květákové PRDÍKY!

Epilog

Cestovatelé nad ránem dorazili na Makarskou. Já ve stejné době – s břichem plným sušenek – dorazila tenhle článek. Syn mi sice udělal budíček už před devátou, ale po uspokojení základních potřeb (a vyčůrání do nočníčku!) jsme oba zase šťastně usnuli.

Užijte si i vy svou dovolenou podle představ! Krásné léto a příjemné čtení!

Ať nám rostou! ©

********************************************

Foto: Sláma v botách

Nová posila party Hic. Poznávací znamení: kšiltovka s Minnie Mouse, „žůžové brýle“, bořkové kalhoty a bosobotky. To dítě má ránu. Snad nějakou na stavbě neschytá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dětské hřiště, varianta indický slum. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Šéfka hicparty diriguje poddané. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

„Kdo hodil do míchačky lopatku?“ Foto: Sláma v botách