Obklíčeni Roundupem!

28 komentářů

Chcete znát hlavní důvod, proč jsme na podzim koupili strašidelnou ruinu zarostlou v křáku až po střechu? Jistě, romantika sehrála roli. Hlavně jsem ale větřila, že spolu s barabiznou vyvdám i neposkvrněnou úrodnou zem, která bude hodna mých bio záměrů. Půdu netknutou zahrádkářskou chemií nebo agresivní zemědělskou produkcí, půdu pěstitelsky odpočatou a plnou humusu.

Tak, a teď mám nervy napnuté jak špagáty, jak to doopravdy bude!

****

„Vy jste se úplně zbláznili,“ spráskla ruce manželova babička z D., když jsme jí přijeli ukázat fotky první nemovitosti, na kterou jsme se v životě zmohli. (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná od znovu ZDE)

„Je jenom zklamaná, že už k ní s Lídou nebudeme jezdit, když začneme zahradničit na svém,“ uklidňovala jsem manžela, aby ho odmítavá reakce babičky nemrzela. Každý člověk se ždibcem fantazie přece musí vidět, že koupit ten ráj byla životní šance. Obzvlášť lidi, co se na něm nebudou muset – na rozdíl od nás – dřít.

Foto: archiv Mapy.cz

Každý přece musí vidět, že koupit tento pozemek byla životní šance. Ale vysvětlujte to rodině. Foto: archiv mapy.cz

 

****

Pozemek se starou stodolou a rozpadajícím se domem se prodával přes internet v dražbě. V životě jsem nevydražila ani opranou košili, takže když se den online aukce přiblížil, zasedli jsme s mužem k počítači s pořádně staženými půlkami. Tu půlku bývalého statku ale stůj co stůj chceme. Chci!

„Nešetři! Takovej flek už neseženem,“ hecuju manžela, který drží kasu. Bohužel kromě fantazie disponuje i stavebním vzděláním. „Nenech se zastrašit, když někdo bude přihazovat. My zaplatíme cokoliv. Prostě to bude naše!“ děsím ho čím dál víc. Na stůl mu stavím mísu ovesné kaše, zapínám kamínka, přes nohy mu přehazuju deku a čekám, jaký podá v aukci výkon.

Sotva se dražba spouští, přihazuje muž pár tisícovek. „Výborně!“ ukazuju mu sevřené pěsti a dojaté oči. Moje intuice najednou promlouvá, že tuto aukci ovládneme. A nic na tom nemění ani fakt, že se po chvíli do dražby zapojuje nějaký narušitel s lepší nabídkou. „Nemá šanci, my dáme víc,“ ujišťuji manžela. Háže do sebe další lžíci kaše a přiklikává pět tisíc. Nikdo další už se nám naštěstí do cesty nestaví. Pozemek získáme buď my, nebo ten troufalec na druhé straně internetu.

„Hlavně nezapomeň přihodit,“ plácám muže po ramenou a jdu si chystat foťák, abych nás zvěčnila v důležité chvíli.

Tak odhodlanou manželku jako já nejspíš nemá po boku každý. Přesně v 10:52 hod. středoevropského času jsme se tedy stali majiteli lukrativní ruiny v obci V. MŮJ MANŽEL A JÁ!

„A budeme tam spolu šťastně žít až do smrti, úsměv!“ mačkám spoušť.

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes kupují statky. Foto: Sláma v botách

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes nabývají statky. Foto: Sláma v botách

****

Novina o našem úspěchu v dražbě se rychle rozkřikla rodinou.

„Vida, zdi ani nejsou plesnivé,“ chválí náš kup táta. „A když se rychle opraví střecha, možná ani nespadne stodola,“ vypichuje zase pozitiva tchán. Moje maminka prohazuje něco v tom smyslu, že se tam udřu, ale nad prvními plánky budoucího domu září oči i jí. Naše štěstí je nakažlivé.

První skicy, první nápady... Vzniklo pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

První skici, první nápady… Vzniká pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází vítání se sousedy. „To jsme rádi, že jste dům koupili právě vy,“ třese manželovi rukou soused ze stavení pod námi. S jeho paní jsem si před aukcí chvíli povídala přes plot, sousedské vztahy na vsi totiž nepodceňuju. „Máte nádherné slunečnice,“ nešetřím chválou a potenciální sousedka mi hned prozrazuje, že za plotem pěstuje i topinambury. „No to… to… závist,“ smekám v upřímném úžasu a ona mi nabízí: „Pár vám jich vykopu a můžete si je taky u sebe pěstovat.“ A pak se mi divte, že jsem ten pozemek tak chtěla.

Z druhého domu přes cestu na nás mrká chlápek s půllitrem a láká k sobě na žejdlíček.

„Tady budou žít samí fajn lidi, takoví jako my,“ tetelím se a můj muž jako vždy mlčí.

Když konečně dostáváme od aukční firmy glejt, že nám pozemek patří, je konec října a nejvyšší čas začít to šípkové království kultivovat. Až přijde zima, už s džunglí, která dům obklopuje, nenaděláme nic. A já chci přece na jaře zasít. Záhony ale není kde založit, dům se ztrácí v kopřivách a náletových keřích. Kultivovaný ovocný sad, který u domu podle pamětníků býval, padl za oběť stádu koz, které tu pásl kdosi před námi. Kozy ovocné stromy ožraly, zůstalo torzo jediné jabloně. O definitivní zánik sadu se pak postarala bujná náletová vegetace – příroda je holt nesmlouvavá, když chybí dobrý hospodář.

Naštěstí jsme tu teď my. Namotivovaní a odpočatí po mnoha letech panelákového života.

A tak jsme hned v říjnu zahájili klesticí práce. Už první den se u nás vystřídají všichni lidé z okolí. Seznamuji se s rozevlátou paní v tričku s potiskem marihuany přes celá prsa a na čumendu přicházejí i manželé odnaproti. Ti s pivem. Ukazuje se, že doma provozují keramickou dílnu a malou hospůdku.

„Nejste vy náhodou taxikář?!“ vypálí na mého muže keramikářka bez okolků a potáhne z cigarety.

„Ne, architekt… A moje máma učila na gymnáziu,“ odvětí bezbranně.

„A tak to by se nám asi líbilo, mít takové sousedy. Otázka ale je, jestli vy budete spokojení s námi…,“ pousměje se keramikářka a zmizí za plotem.

„Jak říkám, hlavně mít dobré vztahy se sousedy,“ opakuju manželovi každičký den.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí dům. Foto: Sláma v botách

Příštích několik dní se z našeho pozemku ozývá kontinuální řev motorové pily. Šípkové království je proti našemu pozemku udržovaný parčík, k zemi padá jeden bez, šípek a líska za druhou. Potřebuju místo na své záhony s brokolicí, na jabloně a na lavičku, kde budu po večerech sedávat s knihou.

Hecovat nás přijíždí i manželův třiaosmdesátiletý děda zvaný Ópa. Na sobě montérky a pracovní rukavice. „Koste to chroští bez milosti,“ svítí starému sudetskému sedlákovi oči a osobně podpaluje pod keři hranici. Jenže je už studený podzim a mokrému dřevu se nechce hořet. „Ópo, vy nás otrávíte!“ dusím se, oči plné štiplavého kouře. „To se musí vydržet,“ lebedí si ale stařec a přihazuje do ohně další a další větve.

„Sousedi na nás brzo vlítnou,“ děsím se prvních sousedských sporů a snažím se Ópu krotit. I manžel ale krčí rameny: „A co bychom s tím chroštím podle tebe měli dělat?“

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutné oběti. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutná oběť. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Večer plivu z plic saze a jen se modlím, aby si nikdo ze sousedů nepřišel stěžovat. Keramikáři na nás mrkaj z otevřených oken: To máme pěkný den, co, sousedi? A čoud se jim valí do ložnice.

„My jsme asi klikaři,“uklidňuji sebe i manžela, „tenhle pozemek asi doopravdy bude ráj.“

*****

Jednou takhle večer se zase s mužem sejdeme na gauči. On v ruce skicák s náčrty budoucího stavení, já v klíně svou zahradnickou bibli. „Co bys říkal na bylinkovou spirálu hned u terasy? Kolem východní zdi bych založila záhon s heřmánkem a kopretinami a jak je teď ta vysoká zeď naproti, tak tam bych šoupla slunečnice,“ zasvěcuju manžela do svých prvních nápadů. Když nic neříká, ihned dodávám, že jde samozřejmě o pilotní úvahy a heřmánek klidně může přijít i jinam.

„No nechceš mi doufám na zahradě zakázat kytky?“ vystartuju, když muž stále neodpovídá.

„A co kdyby se, Verun, ukázalo, že na zahradě není tak čistá půda, jak očekáváš?“ pronese manžel konečně.

Tužka mi vypadne z ruky. Chce – mi – teď – proboha – něco – sdělit?

Manželův pohled je bohužel vážný. A když začne mluvit, s hrůzou se dozvídám, čím se už pár dní vnitřně trápí. Co mi nechtěl říct a tutlal si to pro sebe. Jako kdyby se mě starosti s pozemkem netýkaly. Vždyť jsem si ho JÁ pro nás nevynutila.

„Tam dole u potoka je navážka, asi tam lidi chodili sypat popel z kamen. A nad chlívkem, když jsem zkusil zajet do hlíny rýčem, jsem taky narazil na navozený bordel. Kdoví co se tu dřív dělo. Přímo před barákem bych každopádně nic k jídlu nepěstoval a ten zbytek pozemku…“

„Ten zbytek co…?“ hlesnu.

„Nechal bych udělat rozbory. Ať máme jistotu. Ať se kdyžtak můžeme pozemku zbavit včas.“

Tolik už jsme se na pozemku nadřeli! Foto: Sláma v botách

Tolik už jsme se ve V. nadřeli. Všichni. Foto: Sláma v botách

A je to tady. Konec mých snů. Sotva jsem se na pár dní dotkla štěstí, mám ho jít zase odevzdat. Statek se prodá, skončím navždy v paneláku. Z nějaké dálky slyším svůj hlas, jak říká, že ten pozemek prodat nechci, a pak manžela předčítat mi z Wikipedie, kolik těžkých kovů obsahuje uhelný popel. „Kadmium, měď, nikl, chrom…,“  „Ale to není fér!“

Z pokojíčku přiběhne vyplašená dcera. Obejmu to nebožátko. Holčičko zlatá, mohlas mít zahradu s květinovou loukou a zase se budeš venčit leda na balkoně.

„Ty testy zaplatíme. Chci vědět, na jaké zemi budu pěstovat svoje slunečnice. Ale rozhodně odmítám cokoliv prodat!“

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže, jenže... Foto: Sláma v botách

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže… Foto: Sláma v botách

***

A tak začal týden skvělých zpráv. Sotva dva dny po manželově přiznání narážím v novinách na článek „Levné pozemky mnohde skrývají hory odpadků“ s mezititulky jako „Pozemek byla zavezená skládka“ či „Nemravné, pravil soud“. Pan Jiří se svěřuje: „Chtěl jsem pro rodinu koupil pozemek u potoka, aby se děti mohly v létě cachtat. A zatím se ukázalo, že tudy protékají fekálie. Sousední dům nemá kanalizaci ani pořádnou jímku a už léta to vypouští nenápadně tudy.“

Neříkal náhodou manžel, že ve V. taky kanalizace chybí?!

Foto: Sláma v botách

Idyla? Foto: Sláma v botách

Jednoho dne zavolá na mého tátu soused přes potok. S ním jsme se zatím neseznámili. Divočina ve svahu nad námi nepůsobila dojmem, že by se majitel na pozemku často vyskytoval. Kopřivy, náletové keře – neprostupná, nekultivovaná džungle. Prostě ideální sousedství, když toužíte po soukromí a nechcete nijak souviset se satelitní zástavbou rozprostírající se nad touhle roklí. Teď se ale ukazuje, že chlapík, kterému rokle patří, o nás moc dobře ví. Chvíli se s manželem radíme a nakonec muž vyráží za pánem na besedu.

„No já sleduju, jak ta vaše zahrada pěkně prokoukla,“ vítá muže soused u dveří bytu. „Já mám se svým pozemkem taky plány, nahoře chci postavit dům a trochu to proklestit. Jenže, to víte, na jednom konci rokle začnu řezat a na druhém už mi zase zarůstá,“ svěřuje se pán bodře. „A můžu lít na ty keře Roundupu, kolik chci, stejně na jaře začnou rašit znovu!“

„Verun, je mi to líto,“ utěšuje mě doma manžel sklesle. Ani kdyby na zahradě vykopal mrtvolu, nemohl se vrátit s horší zprávou. Dobře to ví.

„Takže Roundup. To je poslední, co ještě chybělo,“ zhroutím se večer v posteli. I sousedka se slunečnicemi se mi přece svěřila, že kopřivy před jejich domem hubila tímhle ultimátním herbicidem od firmy Monsanto. A jestli na mě nějaká slova fungují jako hadr na býka, tak Monsanto a Roundup. Celosvětově nejrozšířenější, superzabijácký herbicid, který se mezi zahradníky tak masivně zabydlel. Škoda jen, že obsahuje glyfosáty, které Světová zdravotnická organizace eviduje na seznamu potenciálních karcinogenů. Přesto ho zemědělci i malí zahrádkáři dál lijí na své zahrádky, pole, louky… Ne, nehodlám tu vést přednášku, permakulturisté vědí.

Moje iluze nedotčeného bioráje se každopádně zas propadla o pár úrovní dólu.

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Pán zalévá. Ale proč je při tom oblečený jako kosmonaut? Foto: www.rodalesorganiclife.com

Běžný jev. Foto: www.rodalesorganiclife.com

****

„Já bych na to vzal Roundup a budete mít po starostech,“ slýchám příštích pár týdnů znovu a znovu. Třeba od sympaťáka z ovocné školky, který nám radí, jak připravit divoký pozemek na výsadbu starých odrůd jabloní a ovocných keřů. „Jedině Roundup,“ tvrdí také místní starousedlík, pan A. Od bývalých majitelů si pronajímal naši zahradu jako skladiště pro všechno, co by se mu v životě ještě mohlo hodit, asfaltové pásy ze zrušeného koupaliště, stará lina…

„Myslíš, že tady ten jed lil?“ ptám se muže, když se spolu po tolika dnech kácení a prořezávání náletů konečně procházíme po naší vyčištěné zahradě. Tolik práce to dalo celé naší rodině. Pozemek prokouknul, je nádherný. Teprve teď můžeme naplno ocenit, co jsme vlastně koupili. Svažitý, terasovitý terén, který bude radost proměňovat v pestrou permakulturní zahradu. Vidím temná zákoutí vhodná pro odpočinek v parném létě i plácek, kde se budeme vyhřívat časně zjara, kdy nám bude ještě slunce vzácné a budeme bažit po každém paprsku. Vím přesně, kde založit záhony na zeleninu i kam vysadíme hroznové víno. A dolů k plotu dáme maliny a ostružiny a …

Foto: Sláma v botách

Kácení se vyplatilo, pozemek prokouknul. Foto: Sláma v botách

„Jestli ty testy půdy nedopadnou dobře, půjdu se oběsit,“ derou se mi najednou slzy do očí. Nohama rozhrnuju tlející ořešákové listí a zmrzlé ruce nořím až na dno kapes své pracovní bundy.

„Dopadne to dobře, uvidíš. A když ne…“

„Tak co? Ty bys to tady dokázal opustit?“

Od prvního dne, kdy jsme pozemek spatřila, jsem pochopila, že tohle místo jsem já. Není dokonalé a už jsem viděla i krásnější kouty světa, ale přesto mě ta neuspořádanost vábí a vím, že jestli někde, tak tady dokážu zakořenit. Nepopíšu vám proč, ale to místo je pro mě tak samozřejmé jako pít vodu, dýchat vzduch, dát se do klusu, když cítím radost…

„Přála jsem si čistou zem pro svou biozeleninu. Ale jestli se ukáže, že zase tak čistá není, stejně to tu neopustím. Nemůžeme najít lepší místo pro náš nový začátek, i my i tahle zahrada máme svou minulost a musíme ji přijmout. Víš, že já sem nikdy nenaliju ani kapku Roundupu. Ale kdybych to tu opustila, třeba by to udělal ten, kdo pozemek koupí po nás. A to nemůžu dopustit.“

A tak jsme se na podzim rozloučili s naším pozemkem, s tou divočinou, co možná není tak panenská, jak jsme si původně mysleli, ale které čistotu a důstojnost zkusíme navrátit. Svým entuziasmem, chutí do práce, zodpovědností. Protože kde je snaha…však víte.

 

Prořezávání, pálení... den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

Prořezávání, pálení… den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to taky mohlo vypadat (návrh č. 28 :)) Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to jednou mohlo vypadat… (návrh č. 128 :)) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Moje první nápady. Foto: Sláma v botách

PS. Výsledky rozborů půdy ze zemědělské laboratoře mám už pár týdnů v šuplíku. Zanedlouho bychom měli začít stavět nový domov. Tak co myslíte, dopadlo to s uhelným popelem a Roundupem dobře?