KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

11 komentářů

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentářů

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©