MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentářů

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Jak jsem poprvé pila MÍZU Z BŘÍZY: Sladký elixír mládí, na který se zapomnělo

1 komentář

O kolik mladší, krásnější a vitálnější už jsem mohla být, kdybych se o pití březové mízy dozvěděla dřív?! 🙂 Nasládlá šťáva kolující břízou je plná životní síly a osvěží líp než minerálka. Naši předci ji na jaře pili, aby po zimě pookřáli stejně jako léčivý strom, který proudící míza probouzí k novému životu. Naštěstí není nikdy pozdě s pitím elixíru začít. 

 Věnováno Míšovi, Honzovi, paní M. a dalším bezva lidem na Valašsku. A Lidušce!

Už je to tradice, že každou zimu, sotva sleze sníh, vyrážím do Beskyd. Zdolat pár kopců a zkontrolovat, jestli je u mých přátel, rodiny M., vše při starém. Letos jsem vzala i malou. Má dva a půl roku, ideální věk učit jí turistice. Někdo musí mou lásku k výšlapům podědit.

Jak to souvisí s březovou mízou? Počkejte pár odstavců…

****

„Vyšlápneme si na Kyčeru, pak ke korytu a zpátky to vezmeme přes Ochmelov,“ seznamuje mě se sobotními plány kamarád Michal, můj horský vůdce pro Valašsko. Dcera už poskakuje u branky, batůžek s krtečkem na ramenou. Já si kolem pasu upínám manduku, do báglu hážu flašku s vodou z nedaleké studánky a hlásím, že jsem taky připravená.

„A ujdete to s Liduškou vůbec?“ kroutí hlavou paní M., Michalova maminka neboli velmi vitální paní, která ale na rozdíl ode mě ví, jak daleko je to od jejich chalupy ke korytu. Ubezpečím ji, že po obědě jsme natotata zpátky. Pak jdu dceru vypustit z branky, okamžitě se vyřítí k potoku. Do kopce si to pěkně vyšlápne sama, nosítko manduku beru s sebou jen pro sichr.

Tak jsem si to alespoň myslela.

Už je mi přes třicet, tak proč jsem POŘÁD TAKOVÝ PRAŠTĚNÝ OPTIMISTA?! Jako bych Michala za ty roky neznala. Z avizované dopolední procházky spojené s obědem na Kyčeře u kamaráda Jury, srandisty a nejlepšího lidového vypravěče co znám, se samozřejmě vyvine celodenní túra s brutálním převýšením.

Ale nejdřív jsem neskuhrala. Proč taky? Bylo krásně, vypnuli jsme mobil, nemusí nám být čas pořád v patách. A tak jsme chvíli pozorovali ovce a pak u Jury spořádali kotel špaget. Vtipy, kterými nás bavil, jsem okamžitě zapomínala. Po obědě jsme malou zkusili uspat na louce a sami při tom usnuli (ona ne). Chytila jsem klíště, ale to zjistím až druhý den.

Pohoda, kídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Pohoda, klídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

To nejlepší jsme pořád měli před sebou. Osvěžení v lesním korytě, do kterého čúrá voda odněkud z horského potoka. Nemělo chybu! Malá byla samé bláto a mně na chvíli přestal být hic, jak jsem ji už hezkých pár kilometrů táhla – jak jinak než – v manduce. Ne že by dcera taky sama nešlapala, ale své nadšení z túry zatím nepochopitelně projevovala jen při chůzi z kopce nebo aspoň po rovině.

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Ta bude dnes spát jako zabitá a já taky, přistihla jsem se, jak se už začínám těšit do údolí. Na tu pohodlnou houpací lavičku u Michala na zahradě.

„Jak to vidíš s návratem?“ ptám se, když si malou zase hážu na ramena. Původně přece bylo v plánu, že dceru stihnu po obědě uložit už doma. Očividně o pár hodin zaostáváme. Neřešila bych to, akorát už nám došlo jídlo. A mně energie.

„Počítám ještě tak šest, osm kiláků,“ zamýšlí se Michal. V tu ránu se pohledem srazíme u mojí lahve s cintem vody u dna. To je vše, co máme. Michal si s sebou žádnou vodu ani nebral. Samozřejmě. Flašku okamžitě zabavím do batohu. „Tohle už je pro Lidku!“ objevím v sobě ždibec mateřské odpovědnosti. I když se mi při tom málem přilepí jazyk na patro.

„Taky mám strašného sušáka, nečekal jsem, že budou ty špagety tak pálit…“ povídá Michal a nasadí tempo. Téma žízně je po zbytek cesty tabu, nemá smysl se v tom pitvat. Bez vody končí všechny naše túry po horách a já jsem pořád ta samá blbka z Čech, co znova a znova skáče na lep, že má můj valašský vůdce trasu promyšlenou, že dokáže odhadnout mé síly… No nic, asi po dvou kilometrech potkáváme poprvé ten den turisty. Lidka na tom vydělá lízátko a my se po krátké účelové konverzaci odvážíme požádat o hlt vody. Málem se popereme, kdo se napije první.

Asi vás teď napadá kontrolní otázka: Kdy už to konečně začne souviset s březovou mízou? Prosím ještě o trochu trpělivosti, nacházíme se na Valašsku, ok?

Takže se konečně blížíme do údolí. Chalupa rodiny M. už je vidět. „Uvaříme si nějaký luxusní čajík,“ zasní se Michal, ale já už bohužel nemám sílu ani si tu rozkoš představovat. Malá se navíc začíná drát z manduky. Nadopovaná lízátkem si chce dát finální sestup do údolí po svých. To jinými slovy znamená, že zbývající trasu teď půjdeme turistickým tempem dvouletého dítěte. Bože, ty víš, čím jsem si to zasloužila.

Michal naše tempo dlouho psychicky neunese a po chvíli se odpojí pod záminkou, že půjde napřed a ten čaj nám aspoň stihne příjemně vystydnout. Neříkám nic, jazyk se nefinitivně přilepil.

O hodinu a kilometr dál jsme konečně doma! Dcera sebou ještě stihne těsně před chalupou švihnout o obrubník, takže do baráku triumfálně vlítneme s krví u nosu a tím je dnešní vyčerpávající den zaplaťpánbu u konce. První den v Beskydech a já se reálně bojím, že rány si budu lízat až do konce pobytu.

„Zítra relax!“ Michal to naštěstí odsouhlasí.

A teď konečně míza…

Je ráno, tak osm hodin, a malá už si spokojeně pobíhá u rodiny M. po zahradě. Nahání kočku. Já jsem o poznání méně čilá, ale být zalezlá v domě, když mi dítě stejně udělalo budíček, se mi taky nechce. Ráno je na horách krásné, promiňte mi to klišé. Tak se stane, že se hrabu z baráku přesně ve chvíli, kdy se ze zahrady vrací prostřední z bratrů M. Honza. V ruce petku s něčím.

„Neseš si k snídani vodu z potoka?“ vtipkuju. Nejradši bych to hned vzala zpět. Honza se významně zatváří, a kdyby mi to náhodou nestačilo, pro jistotu ještě dodá: „Ty si tak hlúpá.“ Na upřímnost tohoto typu jsem od bratrů M. zvyklá, přestože mé ego má určité výhrady.

„Tak co to je?“ chci vědět, když už jsem stejně za blbou.

„Březová voda, chceš napít?“

Nemám tušení, jestli jde o nějaký vtípek, pro bratry M. taky tak typické, nebo to Honza myslí vážně. Nemusím být nutně za ještě blbější. Takže chvíli mlčím a pak ležérně nadhodím. „Jako nějaký výluh z břízy…? Z listí?“

„Ty si TAK hlúpá,“ mine mě Honza bez mrknutí oka jako ten největší póvl a zaleze do domu.

Ale o minutu později se vrací se skleničkou a vysvětlením. „Míza z břízy. Na jaře, než vypučí listy, teče celým stromem. Večer jsem navrtal kmen, a když tam strčíš brčko, do rána ti do flašky nakape spousta šťávy. Jak to, že to neznáš? Celé to vypij a dej i malé.“ A už mi podává skleničku s čirou kapalinou. Drink voní lehce po bříze, a když ochutnám, musím uznat, že jsem ohromena. Jemňounce nasládlá chuť příjemně šmrnclá březovým dozvukem. Výborný. Tohle bych uměla pít celý den třeba místo minerálky.

„Honzo, já nemám slov,“ vlichocuju se, protože vím, že to zabere, a já chci další skleničku. Za chvíli si přiťukáváme se všemi v domě a obsah petky je pryč. Bohužel Honza toho víc nemá. Při snídani horečně  gůglujeme. Chci slyšet, jaké blahodárné látky ta březová záležitost obsahuje. Nejlépe něco o tom, že jsem právě omládla o padesát let a nikdy nedostanu rakovinu.

No ale pozor! Web opravdu hovoří o omlazujících účincích. A do toho začíná paní M. vzpomínat. „Moja stařenka březovú vodu pila, aj bratranec, co si vzpomínám. Je dobrá na vlasy, na pokožku hlavy, na lupy. To sa běžně na jaře pilo,“ vybavuje si, ale dodává, že sama už na březovou mízu taky zapomněla. Honza nakonec přizná, že trik s jarním navrtáním břízy mu poradila přítelkyně (Pražanda!), které se pití mízy osvědčuje a napájí šťávou z břízy i své příbuzné. Buď požehnána, moudrá pražská ženo!

„Míza je plná minerálů, které strom načerpal z půdy,“ předčítá nám Honza z webu cesta-zeny.sk (článek ZDE), „ úžasné léčivé a vitalizující účinky, čistí organismus od toxinů. Chutná jemně a lahodně. Pokud jste někdy viděli, že tam, kde brzy zjara pokáceli břízy nebo ořezali větve, se z čerstvých řezů řine míza, umíte si představit, jaká životodárná síla proudí na jaře stromem. Když se strom probudí, začíná sát ze země vodu, kterou pročistí a obohatí mnoha živinami. Ty pak rozvádí do každé větévky a do každého pupene, který skrývá budoucí listy.“

Posvátně všichni sedíme kolem stolu a posloucháme pravdy, která Honza luští z displeje svého smartphonu. Na webové stránce Rozhlasu zase narazí na článek (k přečtení ZDE), že březová míza zpomaluje stárnutí a je jarním národním nápojem v Lotyšsku. Michal si hned vybaví, že březovou šťávu kdysi pil i v Rusku, kde je také hodně oblíbená. Aby ne, když je bříza ruský národní strom. Já náletové břízy, které postupně zamořují i ty lesy, kde by mohly růst mnohem kvalitnější stromy, moc nemusím. Ale o léčivých účincích březové kůry a listů jsem už ve svých ekoknihách četla dost a jarní elixír v podobě březové mízy je poslední kapka. Právě lituji, že nevlastním březový háj! Protože odběr březové mízy z cizích stromů má velký háček: nesmí se to!

„No samozřejmě, všechno zdravé je u nás zakázané,“ odplivla bych si, kdybych zrovna neseděla ve slušné kuchyni. Vysvětlení, proč české zákony čerpání březové šťávy nefandí, čteme z webu zkvaseno.blogspot.cz (celý článek ZDE): „Čepování mízy je analogické odběru krve a otevřená rána je rizikové prostředí pro nejrůznější hnilobné a cizopasné houby – jejich efekt se neprojeví hned, ale postupně strom spolehlivě umoří.  Také velký objem odběru mízy stromu uškodí.“ Autorka článku (mimochodem asi nejlepší článek, na který jsme v češtině na téma odběr březové mízy narazili!) ale jasně uvádí, že je možné se s majitelem stromů nebo správcem pozemku, na kterém břízy rostou, domluvit, a pokud se odběr mízy provede správně, stromu to neuškodí.

Prostě jako u dárcovství krve: Dodržte šetrný postup odběru (malá navrtaná dírka v rozumné hloubce), ránu po odběru patřičně ošetřete (sadařským balzámem ze zahradnictví, třeba) a nepřežeňte to s odebraným množstvím. Strom vám pomůže zlepšit si zdraví a vy byste mu za ten cenný dar měli poděkovat.

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Prosila bych tady navrtat a tady načepovat. Děkuji, za rok přijdu zas. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Jaké množství je ale rozumné? I to jsme chvíli gůglovali, ale stoprocentní odpověď nemám. Jeden zdroj uváděl až 50 litrů z dospělého stromu (!!), do toho bych ale s čistým svědomím nešla. Břízu na zahradě rodiny M. jsme připravili o jednu petláhev mízy a jít si pro další už nám bylo blbé. Možná jsme jen zbytečně ohleduplní, ale držím se ještě jedné životní zásady: nového pomálu. Už se ale těším, jak si v příštích letech budeme s dcerou postupně zvedat dávku. Můj táta na zahradě naštěstí taky jednu břízu má a i v okolí mých pozemků v D. se určitě nějaký vhodný strom k odběru najde.

Proč píšu v budoucím čase? Na Valašsku jsem to s břízou chytila na poslední chvíli. Její odběr je možný pouze pár dní v roce, obvykle na začátku jara. Valaši jsou naštěstí ve všem vo kapánek pomalejší… 🙂 Když jsem totiž hned zatepla volala tátovi, ať si šťávu taky načepuje, že mu určitě pomůže na ty jeho kolena, nedošlo mi, že u nás v nížině už jsou břízy dávno zalistěné. A to je kardinální problém. Míza teče stromem jen před vyrašením listů, pouze v krátkém, tak 14tidenním období obvykle druhé půlky března (nížiny) až začátkem dubna (vyšší polohy). Záleží na počasí, letos to podle všeho bylo o něco později než běžně, my jí na Valašsku popíjeli 12. dubna a na stromech tu ještě nebyl ani lístek. Míza údajně nejvíc proudí, když už jsou teplé dny, ale stále chladné noci. Tak máme do příštího roku dost času na přípravu. Buďte si jistí, že vám za rok tu správnou dobu k odběru mízy připomenu včas. Nadopovat se životní sílou a podpořit regeneraci celého těla totiž potřebuju nejen, když jsem na Valašsku.

Střih.

Dosnídali jsme a já, i když jsem včera vykřikovala, že dneska fakt relax a leháro na zahradě, cítím, že to se mnou začíná zajímavě šít. Možná jenom placebo, ale nějak nedokážu posedět.

„S čím bych tak mohla pomoct?“ ptám se paní M., která právě vyráží stříhat angrešty. „Že bych vám třeba něco zryla?“ napadá mě a v minutě jsem přezutá do pohorek. I Michal obžívá: „Uvařím výborný čaj s kardamomem!“ Za chvíli už nám v parádním servisu servíruje čajový obřad přímo vprostřed zahrady. Honza sedl na kolo s tím, že jede vytipovat další břízy. A dcera? Ta si někde pod mýma nohama hraje na krtečka, lopatkou přehazuje kompost z hromádky A na hromádku B a dělá při tom další tisíc nesmyslných pohybů.

Odpoledne už se přílivu nové energie definitivně nedá vzdorovat. Míříme na Čertovy skály, kde mi malá fakt vyrazí dech. Ta lenoška, co mě včera málem strhala a nechala se do každého kopce nosit, si to najednou mašíruje vzhůru sama, po svých, kopec nekopec. Za chvíli spolu máváme projíždějícímu vláčku ze samého vrcholku skal. Mateřské oko má co dělat, aby neukáplo hrdou slzu dojetí. Tak přece jenom to po mně podědí!

Foto: Sláma v botách

Moje následovnice, od které si v životě tolik slibuji. Foto: Sláma v botách

„Příští rok se mízy uchlastám,“ svěřuju se Michalovi, když se vracíme ze skal. „Břízy pro mě vždycky byly neužitečný plevel a postrach alergiků. Díky, že jsem se u vás o přírodě zase něco naučila.“

***

Zbývající dny na Valašsku jsme s malou zdolaly ještě nespočet kopců. Relax nebyl třeba. Pily jsme studánkovou vodu, znovu jsme se samy vyhrabaly za Kyčeru vymáchat se v korytu a taky jsem se i přes děsnou zimu prošla bosá v potoce a pak si utřela nohy trávou. Snědly jsme pár pampeliškových listů i květů sedmikrásek a pažitku ze zahrádky paní M. Studánkovou vodu jsme si nabraly i na cestu domů a u sousedů si objednaly půl kila másla od jejich krávy. Moc jsem toho nenaspala a i malé se trochu naboural zaběhlý režim. Dvakrát se mi při túře vyspala zavěšená na břiše v manduce. Přesto jsme každé ráno vstávaly už po šesté a nezůstávaly v domě ani o minutu dýl, než bylo nutné. Na rozloučenou jsem rodině M. doryla ty záhony a uvařila celému domu večeři s pestem z medvědího česneku, jehož sezóna je teď v lesích v plném proudu. Alespoň tedy na Valašsku, kde je to všechno vo ten kapánek….

S tak umordovaným tělem a přitom klidnou, odpočatou a vyrovnanou duší jsem se z jarního Valašska ještě nikdy nevracela. Děkuji. Děkuji!

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Foto: Mikumi / Sláma v botách

PS. Potřebujete ještě víc důkazů o tom, jak blahodárně bříza působí? Nebo o tom, jak mocné umí být placebo? 😉

Ať míza proudí a mně ať (břízy i vše ostatní) rostou!©