Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo!

Napište komentář

Tradice mám ráda, ale uzený ne. A kopřivy zatím nerostou. Takže? Velikonoční pizza!

Základem klasické velikonoční nádivky jsou vejce, kopřivy a uzený. Rovnou říkám, že uzené nejím. Nikdy jsem na něj nebyla a co máme dceru, platí na všechny uzeniny embargo. Jenže problém je i s kopřivami. Nevím, jak u vás, ale u nás na zahradě letos ještě nerostou. Tím málem, co už vyrostlo, babička přilepšuje slepicím, abychom měli kvalitní vejce. Chválím, o kvalitní vejce jde především. Ale co teda s tou nádivkou?

Včera jsem se zase zoufale procházela po zahradě a hledala, co zeleného by se tady dalo utrhnout, abych vylepšila pečené brambory, které měly být k večeři. Sem tam v trávě nějaká pampeliška, ale i o ty se přetahujeme se slepicemi, takže nedostatkové zboží. Za měsíc jich bude plná zahrada, ale teď nejsou. Kopřivy totéž. Letos prostě přišly Velikonoce moc brzo. Výsledek mého lovu po zahradě tak nebyl slavný, ale něco jsem do kuchyně donesla:

pár mladých pampeliškových listů– umyla, nasekala najemno, syrové zamíchala do tvarohu

pár květů sedmikrásky – umyla a vcelku usadila na tvaroh, pěkná jedlá dekorace

meduňka – tahle bylinka je regulérní plevel. Jako jedna z mála přežila v mé bylinkové předzahrádce invazi slimáků (o mém statečném boji s nimi ZDE), od podzima se rozrostla na dvojnásobek. Umyla, nasekala, do tvarohu.

tymián a oregáno (dobromysl) – zimu i slimáky přežily, voní, šup s nimi do tvarohu.

pažitka – žádná sláva, ale něco roste, trocha na posypání brambor se našla.

 

Byla to bašta, lidi, a tak se v mé hlavě začíná rodit nápad. Podpořený ještě tím, že jsem o víkendu  KONEČNĚ pekla tuňákovou pizzu se špenátem (manželská story, která tomu předcházela, ZDE), kterou jsem měla už dlouho v hlavě, a jak tak nahoru rozklepávám páté vejce, došlo mi to…!

Tradiční velikonoční nádivce letos nejsou okolnosti nakloněny, tak to nebudu lámat přes koleno. Z vajec, špenátu (mám ještě svůj mražený), čerstvých bylinek a lupení ze zahrady, a konec konců i z těch kopřiv, když nějaké seženu, uděláme velikonoční pizzu. Místo uzeného přijde tuňák (verze pro mě a dceru) a pro manžela šunka (druhá varianta).  Tradice dostane trochu na frak, ale who cares, že jo? 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Slámina velikonoční pizza s vejci, špenátem, lupením, bylinkami a tuňákem  nebo šunkou
Foto: Sláma v botách

Méně košér varianta, ale taky děsně dobrá, se šunkou… Foto: Sláma v botách

Těsto (na 2 velké plechy)

3 a půl hrnku hladké mouky (použila jsem pohankovou – 2 díly bílou, 1 díl celozrnnou, samozřejmě lze z normální pšeničné)

3/4 hrnku oleje (dala jsem řepkový za studena lisovaný)

1 a půl hrnku vody

1 kostka droždí

1 lžička soli

1. Ohřejte trochu vody (teplota tak kolem 30 stupňů) a rozdrobte do ní droždí. V teple nechce chvíli kvasnice pracovat.

2. Do mísy nasypte mouku, přidejte sůl. Omrkněte kvasnice. Když to už v hrnku bublá a kvasnice vzešly nahoru, přelijte kvásek do mísy s moukou. Přilijte olej a zbývající vodu. Začněte hníst těsto. Chvíli to bude trvat. Podle potřeby  buď ještě přilejte vodu nebo naopak, pokud je těsto až moc mazlavé a lepkavé, dosypte mouku. Těsto by mělo vytvořit vláčný bochník, který pak necháte v míse pod utěrkou kynout. Chce to aspoň hodinku. I kdyby vám těsto moc nevykynulo, žádná tragédie to není, pizza prostě bude hutnější. No a? 🙂

3. Nakynulé těsto rozdělte na dvě části a každou pomoučenýma rukama nebo válečkem rozválejte na plech vyložený pečícím papírem. Máte hotový korpus a teď ho nazdobit.

Mazání

Tohle je klíč k výborné pizze, není totiž nic horšího než suchá pizza . Mazání musí být dokonalé. Nešetřte na množství, dá výsledku chuť.

Foto: Sláma v botách

Pomazat, dozdobit, upéct. Těšte se na výsledek! Foto: Sláma v botách

1 konzerva sekaných rajčat, ev. rajčatové pyré (použila jsem vlastní zavařená rajčata z léta, rozmixovaná)

olivový olej – hodně, až budete mít pocit, že to už bylo dost, ještě přidejte.

čerstvé nebo sušené bylinky – tymián, oregáno, rozmarýn

česnek – rozetřený, množství jak kdo snese, já dávám 3-5 stroužků českého česneku

sůl

Promíchejte a natřete tím obě těsta. Na tuňákovou varinatu stačí dát mazání trochu méně, na šunkovou ho nalijte víc.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tuňáková varianta

1 konzerva tuňáka ve vlastní šťávě nebo oleji (šťávu i olej zceďte)

listový nebo sekaný špenát – hodně. Špenát se při pečení „zcucne“, takže sypte na pizzu velkoryse.

kopřivy, pampeliškové listy, meduňku – co najdete na zahradě. Omyjte, kopřivy pro sichr zpařte horkou vodou (pečení ale žahání taky zneškodní).

vaječné žloutky – množství jak kdo rád, já dávám na jeden plech i 6 (máme vejce zadarmo:))

strouhaný sýr – není nutné

Foto: Sláma v botách

Před pečením. Foto: Sláma v botách

První na pomazané těsto rozprostřete tuňáka, pak po důkladně zasypejte špenátem, kopřivami, pamepliškami, nahoru rozklepněte vejce a kdo má rád, může ještě trošku postrouhat tučným sýrem (gouda?).

Foto: Sláma v botách

A po upečení… Foto: Sláma v botách

 

Šunková varianta

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

plátky šunky

plátky sýra

bazalka – v této variantě její chuť vynikne, máte-li doma, určitě na ni nezapomeňte

meduňka, pampelišky – nasekané, stačí trošku

Opět na pomazané těsto rozprostřete šunku, na něj sýr, pak bazalku….

 

… A dáme do pořádně rozhicované trouby, tak 200 °C. Po pár minutách teplotu stáhněte na 170-180, ať oliváč tolik netrpí.

Pečte cca 15 minut, až uvidíte, že okraje pizzy chytají tmavou barvu. Myslete na to, že pizza se musí propéct i u středu, kde je nejnižší teplota, takže raději mít okolto tmavé než prostředek nedopečený.

V mezičase pečení si ještě můžete v kastrolku na sucho, bez oleje opražit semínka dle vlastní chuti, kterými pak hotovou pizzu na talíři dozdobíte.

Po vyndání pizzu zkontrolujte, a jestli se vám zdá sušší, ještě ji klidně pocákejte trochou oliváče.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ouvej, a já že chtěla dělat nějakou nádivku?! Za tohle vám koledníci urvou ruce!

 

Hezké Velikonoce! A ať mi rostou!©

 

 

Netradiční velikonoční perníčky se semínky, mandlemi a kokosem

2 komentáře
Beránci zdobení strouhaným kokosem, zajoši s ušima ze slunečnicových semínek a perníková vejce rámovaná dýňovými semínky jsou prostě nádhera. Zkusíte to taky?
Foto: Sláma v botách

Perníčky před upečením potřete rozšlehaným vejcem a zdobte semínky, mandlemi, kokosem nebo do těsta ozdobně rýpejte špejlí. Jednoduché, krásné. Foto: Sláma v botách

 

Mandle dojít můžou, ale nápady nikdy! Kvůli poloprázdné spíži jsem musela při zdobení velikonočních perníčků improvizovat a vida ten stylový výsledek!

Od té doby, co jsem na blogu U Věrušky v kuchyni natrefila na nápad zdobit perníčky bez použití cukrové polevy, se ze mě stal perníčkový maniak. Velikonoce byly další příležitost vymazlit svou originální techniku, která jednou jistě ponese mé jméno. 🙂

Minule se mi osvědčilo zdobení perníčků plátky mandlí. Jenže jsem zapomněla koupit nový sáček a teď jich neměla dost. Takže jsem musela improvizovat. Díky že ty mandle došly!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tentokrát jsem zadělala dvě těsta. První je klasické pšeničné pro koledníky, kteří nenajdou odvahu zkoušet neznámé.Toto těsto je po upečení světlejší. Je stejné jako pohankové těsto, jen mouka je v něm pšeničná.

Jako druhé jsem připravila své oblíbené pohankové těsto na perníčky, které je bezlepkové, takže snad i zdravější, každopádně ale chutnější a díky tmavší barvě i pro oko hezčí. Pohanková mouka má lehce oříškovou chuť, do sladkého pečení je jako dělaná. Pro nerozhodné: Perníkové koření a voňavý med typickou pohankovou chuť dost srazí, takže perníčky považuju za ideální recept, ve kterém s pohankovou moukou poprvé zaexperimentovat a zkoušet jí přijít na chuť. Stojí to  za to.

Při zdobení perníčků se dají těsta vzájemně kombinovat, třeba na tmavší pohankové vajíčko vykrojit a žloutkem přilepit menší světlé pšeničné. Výsledkem bude dvoubarevné 3D vejce. Je to trochu pro hračičky, ale proč si nezablbnout…?

Do pohankových perníčků přijde: máslo, pohanková mouka (2 díly bílé, 1 díl celozrnné), med, co nejtmavší třtinový cukr (nejlépe muscovado nebo i sušená třtinová šťáva), jedlá soda, kukuřičný nebo bramborový škrob, vajíčka

Na zdobení: strouhaný kokos, plátky mandlí (kupuji např. v DM drogerii), slunečnicová semínka, dýňová semínka, vaječný žloutek rozmíchaný v misce s troškou vody na potření perníčků před zdobením

Ještě se hodí: špejle a děrované víčko od fixy na ozdobné rýpání do těsta

 

Podrobný recept a poměry jednotlivých ingrediencí na pohankové perníčky najdete v mém starším článku Pohankové perníčky pro děti bez moučkového cukru a hned měkké.

 

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Zdobení před upečením chvíli zabere, ale poté, co ty krasavce vytáhnete z trouby, už máte s perníčky finíto! Foto: Sláma v botách

Bezlepkové pohankové perníčky pro děti. Foto: Sláma v botách

Bezlepkové pohankové perníčky pro děti. Foto: Sláma v botách

 

Foto inspiraci, jak perníčky zdobit, načerpáte v mém dalším starším článku Valentýnská výzdoba ve venkovském stylu aneb jak zrecyklovat adventní věnec a a další vánoční dekorace.

 

Recept na tyhle krasavce najdete v mém starším článku ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

Mám doma dobré strávníky, kterým naštěstí nevadí pohanka, a tak si mohou taaakhle pochutnat. Foto: Sláma v botách

 

A ještě důležitý TIP:

Vykrájené, neupečené perníčky potřete rozšlehaným žloutkem a ještě než se žloutek stihne vpít do těsta, zdobte kokosem, semínky a spol. Nebojte se trochu přitlačit, jinak vám budou semínka z perníčků po upečení opadávat. (Jako se to stalo mně u první upečené várky). Vejce vám v tomto případě poslouží jako lepidlo. Teprve pak šup do trouby. Jasné? 🙂

 

Přeju hodně zdaru a pochlubte se fotkami třeba na mém Facebooku.

 

Ať mi rostou a nápady nedocházejí! ©

 

Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

6 komentářů
Navzdory plevelu, slimákům a kritickým připomínkám stran mulčování (babička) jsem toho v D. vypěstovala až nečekaně dost. Teď ještě zodpovědět otázku: A stálo to za to?

 

V sobotu jsem po delší době vyslala manžela k jeho tátovi do baráku pro zásoby. Mám tam v mrazáku uskladněnou úrodu. Do mého tříšuplíkového mrazáčku se nic moc nevejde, zato u tchána je v provozu velký pultový chlaďák. Příležitost. Svou loňskou sklizeň jsem ubytovala u něj.

Taťka mrazák provozuje tak nějak ze setrvačnosti. Dokud žila maminka, praskal chlaďák ve švech, teď tam ale tchán nemívá nic než pár mražených pizz z Alberta, a tak na volném prostoru parazituju já a švagrovci. Teda hlavně já. V létě jsem tam dokázala nafutrovat sklizeň z půlky zahrady. O čem naopak nemám vůbec tušení, je, kolik může provoz takového megachlaďáku sežrat za rok proudu. Nevím to, protože to neplatím. Při takto nastavených podmínkách byla radost vytvářet si zásoby na zimu.

„Přivez špenát, hrášek, fazolky, kapustu. Budeš si to pamatovat? Piš si to,“ udílím manželovi pokyny, zatímco se obléká do kabátu. Každou cestu k tchánovi je třeba využít k dozásobení.

„No jo, prosimtě,“ zahučí choť neochotně, „něco přivezu.“

„Žádný ,něco´. Přivez špenát, hrášek, fazolky a kapustu. Rozuměl jsi? A vem si na to nějakou tašku…“

Pozdě. Už je před bytem.

***

O dvě hodiny později, když se vrátí, sype manžel na linku dovezené zásoby.

„Hrách. Kapusta. Fazolky. Hovězí. Zítra udělej gulášek…“ prohodí a mizí z kuchyně. Ještě než sebou ale stihne fláknout na gauč, má mě  za zadkem.

Udeřím: „A kde je špenát?“

Chvíli se na sebe díváme.

„No říkala jsem ,vem špenát´. Co dám v pondělí na tu pizzu?“ Otráveně kroutím hlavou. Poslat pro něco chlapa…

„Ale já ho z mrazáku vyndaval, fakt! Asi jsem ho nechal někde na chodbě. Nebo jsem ho možná položil na víko a zapomněl ho tam,“ drbe se na hlavě a loví v paměti. „Když ty si toho vždycky naporoučíš! Nemohl jsem všechno pobrat, neměl jsem žádnou tašku.“ Jako malé dítě.

„Jo. Tak to abych tam zítra jenom kvůli špenátu jela znova. Se na to můžu…, to je fakt od tebe pomoc…“ ucedím otráveně.

„Ale fazolky jsem přivez´! A kapustu!“

Nic na to neříkám. Co taky.

Zatřizuju si mraženou zeleninu do šuplíků a v duchu přehodnocuju kulinární plány na příští dny. Pizza se ruší, v neděli teda bude guláš. V době půstu. To musel udělat schválně!

***

O chvíli později už se mi ale zase vrátí nálada. Smažím cibulku a hážu na ni fazolky. Ty svoje fazolky, co se mi v létě na zahradě tak fenomenálně dařily. Rozplývám se stejně jako hrudka sádla, kterou jsem lžící vyškrábla ze sklenice a teď se na ní škvíří cibulka. Manžela asi dostihly výčitky svědomí, a tak vstal od televize a nabízí pomoc s večeří. Uděláme si rychlé zapékané brambory se zeleninou. Zmražené fazolky prskají v rozpáleném sádle. Miluju tu vůni. Mmmmmm, inhaluju výpary nad pánví.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Vzpomínáte si ještě na tuhle fotku z léta? To byly čerstvé. Doteď je tahám z mrazáku. Foto: Sláma v botách

„Zkus, jestli už povolily,“ foukám na měchačku a dávám chlapovi opatrně ochutnat. „Ještě jsou tuhý, ale v troubě se dodělaj. A budou výýýborný!“ zasvítí mu oči. V tu chvíli prodělám jeden ze svých blažených záseků – stav, kdy zavřu oči, ruce sevřu v pěst a strašně intenzivně se vnitřně zaraduju. Trvá to tak vteřinu a manžel z toho má vždycky Vánoce. Prý jsem magor.

„Jestli my se nemáme krásně, viď,“ snažím se z hezké chvilky vytřískat maximální sentiment. Zdědila jsem tuhle vlastnost z tátovy strany. Můj domácí kritik si kvůli tomu sice pokaždé ťuká na čelo, ale já vím, že už jsem ho taky nakazila a po mém slovním kýči by se mu ještě stýskalo. Život je krátký na to, abychom se pravidelně nedojímali. Stačí se podívat na mýho tátu. Vlasy pořád černý. Ve čtyřiapadesáti!

Když zapékací mísa s bramborami a zeleninou konečně přistane v troubě, manžel se nedočkavě vrací na gauč k biatlonu.

Zapékané brambory se zeleninou, varianta bez uzeného vhodná pro půst. Foto: Sláma v botách

Až to bude, tak to budou zapékané brambory se všemožnou domácí zeleninou, teď už prakticky komplet mrazákovou. Foto: Sláma v botách

Hodně lidí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. S tím můj muž nemůže souhlasit – nejkrásnější je pohled z gauče na ženu točící se kolem sporáku. Což o to, já proti takovému rozložení sil nic nemám. Pokud chlap předtím domu přitáhl mamuta, proč ne. Ten můj ale nepřitáhnul se špenátem. Je mi líto, že ho z toho gauče musím zase odvolat.

„Ukliď stůl a připrav talíře. Pěkně prosím,“ požádám ho s tím nejsluníčkovějším úsměvem. A on mi ho – neochotně, ale bez jediného pípnutí – stejně sluníčkový vrátí.

***

V půl sedmé konečně večeříme. Já se rozplývám nad fazolkami, manžel analyzuje Moravcovo selhání ve střelbě. Dcera se snaží vidličkou napichovat kuličky hrášku. Máme relativně uklizeno a já se budu moct celý večer prohrabovat v semínkách, která hodlám letos vysít, a piplat svůj osevní plán pro tento rok.

„To se máme, že máme pořád vlastní fazolky, viď, “ vracím se zase ke svému oblíbenému motivu a hlasitě mlaskám, abych navnadila dceru, ať konečně ochutná i něco jiného než furt hrášek.

„Vytrvalostní závod zajel na medaili, no škoda, že tu štafetu dneska podělal,“ vede si muž svou.

„Letos vyseju fazolek ještě jednou tolik. Těch není nikdy dost. A některé nechám úplně dozrát, vyloupu je a nasuším. Víš, jako klasický fazole.“

„Počkej, a ty jako hodláš letos zase něco sít?“ Muž konečně zbystří a vrátí se do tohoto světa.

„No samozřejmě, vždyť o tom pořád mluvím. Už mám nakoupený semena pomalu za devět stovek. Letos to chci rozjet ještě ve větším.“

„No jenom to ne! Dyť to byla noční můra, ta tvoje zahrada. Já doufal, že už tě ten nápad přešel.“

„Jaká noční můra? Tebe se moje zahrada přece vůbec netýkala, tak co děláš?“ odfrknu si s pocitěm těžkého zneuznání. (Protože už jsem zapomněla na TOHLE!)   „Buď rád, že si můžeme pochutnávat na domácích fazolkách. To bychom jinak neměli.“

„Tak bysme si je koupili, no“ prohodí manžel, i když musí vědět, že tento argument smetu.

„To bláto, co se prodává v krámě, chceš srovnávat s těmahle mejma fazolkama?! “ znemožním ho.“A navíc tyhle jsou bio!“

„No jo, oni by nám ty dusičnany břicho taky nerozpáraly. Ale já už nic neříkám.“

To je jeho jediné štěstí. Oblažím ho novým sluníčkovým úsměvem.

Po chvíli společného tichého chroupání konečně dostanu i do dcery kus fazolky a mír, které se rozlévá kol stolu, už nemůže být upřímnější. Nový šťastný zásek přímo s vidličkou v ruce.

Ale pak – zrovna když si napíchnu jednu extra dlouhou fazolku a na důkaz její křupavosti obzvlášť důkladně přežvykuju – se zase ozve narušitel. „Já si jenom pamatuju, jak jsi mě loni celé léto tyrazinovala. To bylo pořád: ,Potřebuju jet na zahradu, musíš hlídat Lidku. Nemůžeme na výlet, musim makat, zalejvat…´ Nervy, že ti to neroste, pak nervy, že toho roste moc. Zaměstnalas tím mě, zaměstnalas tím vaše, furt něco. Fakt ti říkám, rozmysli si to. „ (Bohužel má pravdu, předseda, důkazy třeba ZDE a ZDE. A bohužel i ZDE.)

„Náhodou…,“ odfrknu si. „Já jsem si to loni užívala!“ (Arcilež! Viz ZDE a ZDE!!!) „A hlavně, letos na to půjdu úplně jinak. Mám vymyšlený úplně jiný systém. Už žádné řádky. Všechno vyseju dohromady na taková malá políčka.“

Nabízím manželovi, že mu to nakreslím, a už se zvedám pro svůj rozpracovaný osevní plán. Ale on mě ubezpečí, že se bez mých nákresů obejde.

Tak alespoň dál popisuju, v čem bude tkvět tajemství mého letošního úspěchu. Zahrada mě tentokrát nebude stát ani za mák víc námahy, než kolik bude minimálně nutné. „Vždyť já na ni letos ani nebudu mít čas. Mám přece práci, chceme cestovat,“ krčím rameny.

„No právě!“ zvolá manžel zoufale. Zvedne se od mírového stolu, přistoupí ke mně a začne se mnou třást.

„Já tě prosím, vykašli se na to. Udělej to pro mě. Nebo aspoň pro to naše dítě!“ zahledí se na mě tak intenzivně, jako naposledy možná při svatbě.

Taková nádherná chvíle. I já se napřímím. A usměju se. Ale nikoliv sluníčkově. Dojatě. S tou nejčistší osudovostí, jaké jsem schopna, mu povídám: „Právě pro  naše dítě – pro tebe! –  to celé dělám.“

Ještě při usínání mi má dokonalá věta zní v uších. Povedla se. Nebýt manžela, který se vedle mě převaluje z boku na bok a marně o něčem přemýšlí (kéž by zase ten Moravec), můj dnešní zásekový hattrick by byl završen.

 

Tak ať mi letos ale vážně rostou!©

Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

2 komentáře

Motto: „Ryby se tváří, jako kdyby všude byly, přitom jsou to nesamostatní snílci. S oblibou překrucují fakta, kdykoliv se jim to hodí. Jsou ufňukané a bordelářky k tomu.“

(převzato z článku Nejhorší vlastnosti atrologických znamení, extra.cz)

Po zimních měsících, kdy tento blog zásobuji jen svými recepty, je na čase nalít si konečně čistého vína. Uzavřít první kapitolu. Učinit přiznání. Tak tedy: Jak to dopadlo s mou první sezonou s motykou? Farmářská panna jde ke zpovědi.

*****

Očistec s rýčem nezapadá zrovna do perakulturního repertoáru.

Slámin medializovaný pozemek v D. Foto: archiv Sláma v botách

Ten nádherný kus země, který jsem loni na jaře začala obdělávat, patří rodině mého manžela už po několik generací. Dům, dílny, záhony, stoletý ořešák a malý ovocný sad. Víska sevřená ze všech stran lesy Džbánské pahorkatiny. Idyla. No ale máme jednadvacáté století. Truhlářské řemeslo, které předci mého muže vykonávali, kam až rodinná paměť sahá, pověsil tchán před pár lety definitivně na hřebík. Nevynášelo! Můj muž tedy pronesl: „Jistotou je Praha,“ a jako architekt jezdí každý den dobývat chlebíček do matičty stověžaté. Na moře a superby se tam prý vydělává snáz.

A tak jsme loni zase řešili otázku, co s rodovými pozemky v D. dělat. Dílny jsou zapečetěné a latifundie zarůstá travou. Z domu se stalo skladiště krámů, které „by se ještě někdy mohly hodit“, ale ve skutečnosti na ně už nikdy nikdo nesáhne. Babička už ani nenadává. „Však vy si to jednou budete muset vyklidit, až my budem prdět do hlíny!“

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem.

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem. Foto: Archiv Sláma v botách

 

Na manželovu babičku s dědou, poslední obyvatele tradičního rodinného sídla, už je půlhektarový pozemek opravdu trochu moc. Babička sice coby poslední nealergik v rodině celé jaro zodpověsně prohání po zahradě sekačku, ale pozemky přesto zarůstají před očima. Jako to šípkové království čekají i polnosti v D. na svého vysvoboditele. Nevím, co mě to napadlo, že jsem uvěřila, že bych jím mohla být já!

Jsem narozená ve znamení Ryby, vystudovala jsem literaturu a píšu do ženských časopisů. Tak zní diagnóza. Vím vše o psaní čárky v souvětí podřadném i kde zemřel Goethe, pláču nad reportážemi o slepých dětech a pořád mám v hlavě nějaké sny.  Mé narcisticko-egoistické já evidentně potřebovalo dostat lekci.

Důvody, proč jsem se pasovala do role zachránce manželových rodinných tradic, jsou docela pestrá směska. Touha ušetřit za biozeleninu, něco smysluplného dělat, hýbat se na vzduchu, nezahnít na mateřské, ale taky šokovat, být zajímavá a in. Mít nové téma pro svoje psaní!

Takže jsem – v tomto pořadí – založila blog, zakoupila si pěkné gumáky a nejnovější literaturu o permakultuře a někdy v půli března 2014 jsem nastoupila plná víry sama v sebe na vyvdanou půdu, Cíl:  navrátit jí podobu rurálního ráje.

Strašně krásně se o tom mluví, ještě hezčí psalo (viz moje první články ZDE a ZDE) a asi dva měsíce měla ta rajská proměna i konkrétní obrysy. Ale pak… Po nás plevel! Bitvu s tímto živlem jsem nikdy úplně nevyhrála. Přesto to byl krásný, poučný a snad i důstojný boj.

Ale popořádku…

Sousedovo dokonalé dříví

Sousedovo dokonalé dříví, náš esteticky se rozpadající plot a ořešák, který sázel praděd dědy mojí dcery. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

****

(pokračování příště)

Ať mi rostou!©