Co se dá pěstovat na podzim a já to nevěděla

1 komentář

Tři dobré rady jsem právě dostala od tří různých lidí stran podzimního setí. A pokaždé jsem si povzdechla: škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Jak postupuje podzim, z mojí zahrady toho čím dál víc mizí. Naposledy jsem dosklízela zelí a kapusty. O úrodu růžičkových kapustiček a kadeřávku se mi pro změnu starají housenky běláska zelného, takže s napětím čekám, kdo z nás bude rychlejší a jestli na mě o víkendu na záhoně ještě něco zbylo Alespoň že jsem si včas nafutrovala mrazák (o tom ZDE).

    Housenky hodují na mých růžičkových kapustách, na které mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

Housenky hodují na mém kadeřávku, na který mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

 

Zatím jsem nevyryla petržel, pastiňák ani celer. Prý je do mrazů čas a v zemi „jim je líp než ve sklepě“ (pravila d.-cká babička). Ok, tak si jen tu a tam něco vydloubnu k okamžitému snědení.

Foto: Sláma v botách

Ještě pořád se mi záhony vesele zelenají, ale druhová pestrost už není to, co v létě. Foto: Sláma v botách

S další sezónní nabídkou na mých záhonech už je to ale bída – pořád ještě sklízím žluté cukety (recept na zapékané cukety a la pizza ZDE), řepu (domácí tretter´s chipsy ZDE) a dýně (dýňová kaše jako nej podzimní příloha ZDE), brzy už bude k vyrytí i bílá ředkev vodnice (oblíbená v japonské kuchyni, těšim) a černá ředkev (neplést s řepou), zatím nebyly dost velké. Čekám na fazole (článek ZDE) a na batáty (ZDE) , kdoví, zda mi stihnou dozrát.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude sklizeň? Foto: Sláma v botách

Ano, máme i metráky jablek a koše ořechů, sklep plný mrkve, zásobu česneku a cibule a mrazák plný po víko, ale…  ale stejně už tu ta letní pestrost není. A pak se dozvím tři nečekané věci!

 

Případ první KVĚTÁK

To se takhle procházím po zahradě svých rodičů v K. a vidím, že jim tam roste květák. Ten já sklidila už dávno! „Eh, tati??“

„To je pozdní odrůda,“ krčí táta rameny, prý vysetá až v létě po první sklizni. No já se nestačím divit. Proč mě na tuto možnost táta neupozornil? Jako kdyby nevěděl, jaký jsem zahradnický trotl a že navzdory načtené teorii zahradu bez jeho praktických rad nezvládám. Příště mi musí každý svůj pohyb na záhonech hlásit!

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsme vás loni zásobovali květákem až do prosince?“ osvěžuje mi paměť mamka. Jak to říká, uvědomuju si, že jsme od nich opravdu loni fasovali nějaké pomrzlé kousky pomalu až na Vánoce. Utěšuje mě, že dostaneme i letos. „Já vim, postříkanej,“ ofrkávám si nevděčně a dělám drahoty. Ale pochopitelně až přijde konkrétní nabídka, vím, že našim nakonec i za zmrzlý květák urvu ruce. Furt lepší než jíst pořád dokola kořenovou zeleninu. I kdyby byla stokrát bio.

 

Případ druhý POLNÍČEK

Další překvapení týdne. Sleduju výborný food blog U Věrušky v kuchyni (blog.veruska.cz) a v úvodu jednoho z posledních receptů na Salát z pečené dýně s polníčkem (ZDE) šokovaně čtu: „Sklidila jsem poslední dýně a teď mi na zahradě bují polníček.“ Chce mi paní Věruška tvrdit, že v říjnu sklízí nějaký salát?!

Tak jsem holt blbá, že to nevím. V článku píše Věruška o pěstování polníčku víc a na můj dotaz stran setí mi odpovídá, že polníček, který právě sklízí, sela loni v říjnu. Jaká krásná náhodička. A prý se jí kolem domu sám od sebe množí. Přesně tohle potřebuju. Bezúdržbový salát, který si poroste vlastním životem a já ho jen sem tam umravním tím, že si pár lístků utrhnu do talíře. Já věděla, že Bůh existuje!

Hned druhý den jsem naběhla do zahrádkáře pro semínka a v sobotu budu sít. A mimochodem, prodavač v zahrádkáři mě ujistil, že polníček se může sít celoročně. Vědět tohle dřív…

 

Případ třetí ČESNEK

Tentokrát byla svědkem toho, jak coby farmářská panna objevuju Ameriku, Žaneta. Taky mladá matka jako já. S tím rozdílem, že ona už má na krku děti dvě, k tomu dům a ještě stíhá chodit po brigádách. A zahradničit. V létě jsme si párkrát vyměnily úrodu – moje rajčata za její hroznové víno. Teď mi slibuje červená jablka, prý supersladká, musím ochutnat. Jak se tak bavíme, dozvídám se, že v nějaké pauze mezi vařením, úklidem a kojením zasadila na té své zahradě česnek.

„Máme spotřebu a kupovat ten vyšeptalej španělskej fakt nehodlám,“ povidá mi rázně. To joo, pod to bych se podepsala, přikyvuju jí. A v hlavě už mi to šrotuje. Tak on se dá česnek sázet i na podzim. A proč jsem si myslela, že je to jen otázka jara, aha?! Jestli si teď ťukáte na čelo, co jsem to za idiota, když ani toto nevím, tak vám připomínám, že jsem začátečník. Víte, co to znamená? To jsou ty lidi, co maj na autě „zetko“, abyste na ně nervně netroubili pokaždé, když jim chcípne motor v křižovatce. Možná bych si měla něco podobného nalepit i na gumáky (abych tam neměla jen slepičince).

Foto: Sláma v botách

Můj česnek, velikost prsou korejské ženy. Foto: Sláma v botách

Takže Žaneta mě nejen inspirovala k vysázení zimního česneku, ale navíc i vyzbrojila dobrou radou, abych na jaře nesklízela takovou bídu jako teď v létě. Protože co si budeme nalhávat, byla to bída. Česnek mi narostl malý, s touhle úrodou budeme rychle hotoví, rovnou jsem přikoupila tři kila od známých. Protože taky nechci ten vyšeptalej.

Ale Žanetina rada zní rozumně: aby česnek mohl dobře růst, potřebuje propustnou písčitou půdu. V těžké hlíně nemají hlavičky prostor a zůstávají malé. Že by to bylo až takhle jednoduché? Do půdy, kam budu sázet, mám přisypat ještě kýbl písku a uvidím ty zázraky. „No a samozřejmě pohnojit kompostem nebo slepičinci,“ dodává Žaneta. Se slepičincema už po určitých zkušenostech nechci mít nic společného (o té srajdě ZDE), ale kompost si samozřejmě dělám.

Tak už zase mířím do zahrádkáře, tentokrát pro sadbu českého paličáku. Koupím rovnou kilo, rozjedu to ve velkém. Písek si nakradu dceři z pískoviště (má pěkný bílý ze hřbitova) a jestli se mi podaří dovolat pánovi, co si lípnul na dveře zahrádkářské prodejny inzerát s nabídkou koňského hnoje, měla bych mít příští rok česnek jako dělo. Nepodceňujte nás začátečníky. Sice v těch svých gumákách občas šlápnu vedle, ale když něco (věčně) nevím, aspoň se nestydím zeptat…

Ať mi rostou!©

Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentářů

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©