Domácí Tretter’s chipsy neboli řepelky neboli po čem se můžu utlouct

12 komentářů

Často se mě lidi ptají, co nejlepšího se dá uvařit z červené řepy. Když je prý tak zdravá. Ale aby to fakt chutnalo. Na to já říká: upečte si z řepy chipsy!

Nedávno mě nakrkla zpráva o tom, že výrobna na zeleninové chipsy Tretter’s byla prolezlá plísní tolik, že ji šokovaní hygienici museli zavřít (článek ZDE). Od luxusní, zdravě se tvářící alternativy brambůrků jsem čekala víc. Každopádně jsme je občas kupovali. A každopádně už nebudeme.

Tretter’s chipsy jsem poprvé jedla v roce 2008 přímo v Tretter’s baru. Když mi číšník prozradil, že ta netradiční mlska je vyrobená z řepy, byla jsem překvapená. Do té doby jsem si myslela, že mi řepa nechutná. O pár let později se „trettrsky“ začaly objevovat v DM drogerii, v Tescu a nedávno taky v Albertu. V různých (někdy dost chemických) variantách, občas trochu připálené a zbytečně moc slané. I přesto se uchytily. V prodejnách zdravé výživy se pak objevilo něco podobného, Řepelky od výrobce Vladěna Čísecká (o výrobcích ZDE) . Chuťově zeleninovější, mnohem méně slané, bez dochucovadel. Dceři je občas dám, miluje je. Jenže 50gramový pytlík  za 35 – 40 korun. Výborné, ale nic levného… Navíc dělané z konvenčně pěstované řepy a fritované na řepkovém oleji. Pochybuji, že za studena lisovaném.

Určitě lepší varianta než čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm nesahá po kotníky nic. Foto: Sláma v botách

Určitě lepší varianta než bramborové čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm tento sáček nesahá ani po kotníky (kdyby nějaké měly). Foto: Sláma v botách

A tak jsme v létě začala špekulovat, jestli by se řepelky daly upéct doma. Prosím vás nejsem žádnej Láďa Hruška. Fakt mi nejde o to, ušetřit tři padesát a zadělat si kvůli tomu celou kuchyň. Když se do něčeho pouštím doma, tak proto, že mě kupované výrobky kvalitou nepřesvědčily. Ani nálepka BIO na tom většinou nic nemění.

U domácích řepelek si můžete pohlídat vše rizikové: kvalitu použité řepy (žáddé plísně…), oleje (třeba panenský olivový?) i soli (nerafinovaná) a hlavně teplotu, na kterou pečete (žádné karcinogenní přepalování!) To už za trochu námahy stojí. Kdo má robota, bude s přípravou hotový do deseti minut. A upečeno bude za půl hodiny. Takže když začnete před večerními zprávami, ke svým seriálům, filmu nebo večerní směně u notebooku už budete mít dopečeno. A já myslím, že ani výčitky svědomí si kvůli takovému večernímu mlsání dělat nemusíte. 🙂

Pokud si podobně jako já před lety myslíte, že by vám něco takového nemohlo chutnat, dejte receptu přece jen šanci. Pečená řepa má mnohem lepší a rozhodně úplně jinou chuť než vařená (kterou já osobně taky nevyhledávám). Dokonce i můj táta, který řepu nezvládá v žádné podobě, si tohle mlsání oblíbil. Proč je řepa občas v jídelníčku fajn, se můžete dočíst třeba ve Wikipedii (tady to máte napsané). To by jako motivace mělo stačit. Takže konec keců, jde se péct!

Připravte si ingredience (na 1 velký plech)

3 středně velké syrové bulvy řepy

pečicí papír nebo olej na vymazání plechu

1-2 lžíce kvalitního oleje na pokropení řepelek, používám většinou olivový, ale možno i jiný panenský, který snese šetrné pečení (ne světlicový a lněný!)

sůl

varianty:

1. koření a bylinky dle preferencí: pepř, provensálské, oregáno, tymián, šalvěj…

2. jablečný či balzamikový ocet, trocha na pokapání

 

Jdeme na to:

1. Příprava řepy

Pokud máte kuchyňského robota, který umí vytvářet úzké plátky, je to nejvýš desetiminutovka. Kdo musí krájet ručně, ať počítí pět minut navíc, čili taky pohoda. Robot se vyplácí hlavně v tom, že vám vytvoří dokonale stejné plátky, což je při pečení výhoda. A samozřejmě při větším množství, když pečete víc plechů pro celou rodinnou tlupu. Řepu oloupejte a omyjte a potom bulvy buď prožeňte plátkovačem robota, nebo každou rozřízněte na půlku, položte širokou stranou dolů, ať se při krájení nevrtí, a zkuste krájet opravdu co nejtenčí plátky, jeden jako druhý. Stejná šířka je důležitá, jinak se vám menší kousky začnou připalovat, zatímco ty větší (širší) ještě nebudou dopečené.

2. Na plech

Plech vyložte pečicím papírem nebo ho vymažte panenským olejem. Plátky řepy vyrovnete na plech, jeden vedle druhého. Mohou se trochu překrývat, řepa se trochu speče, ale raději moc nejvrstvěte. Chcete křupavé řepelky, ne bláto. Vyskládanou řepu následně osolte, pokropte trochou oleje a můžete i opepřit či přidat podle chuti různá koření. Začátečníkům doporučuji okořenit výrazněji a teprve časem zkusit i „panenkou“ variantu jen se solí. Bylinky zemitou chuť řepy logicky trochu přebijí. Moc se mi osvědčilo pokapat řepelky i trochou octa, chuťově to skvěle ladí.

3. A do trouby!

Troubu si naštelujte na 160 – 170 stupňů, tuhle teplotu by měla většina panenských olejů bezpečně zvládnout. A stejně tak řepa. O trochu vitaminů a jiných cenných látek pečením samozřejmě přijde, ale fritování je horší. A vůbec řepu nejíst taky. Vrazte do rozhicované trouby plech a cca za půl hodiny bude hotovo. Přesný čas záleží na tom, jak silné plátky jste si vyrobili. Pokud krájel robot, doporučuji si čas změřit a příště budete přesně vědět, ve kterém momentu je řepa dokonale upečená. Ke konci se hraje o každou minutu, takže kontrolujte! Pokud nemáte každý kousek stejný (ruční krájení), nejspíš se stane, že některé kousky na krajích plechu už budou hotové, zatímco ty uprostřed by ještě potřebovaly. Nezbývá než hotové vyndat a pokračovat v pečení bez nich, jinak vám vzniknou uhlíky. Spálené řepelky nejezte (i když nejsou chutově úplně blbý:-))

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Začátečníkům budou nespíš víc chutnat propečenější, křupavější kousky s hnědými kraji. Moje dcera ale třeba preferuje spíš měkčí, ještě šťavnaté exempláře. To si vyzkoušejte sami. Doporučuji u vašeho prvního plechu průběžně ochutnávat, příště už budete vědět, jak si míru propečení vyladit.

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

BONUS: Je to i super příloha

Nemusíte mlsat řepné chipsy jen tak, my je třeba děláme i jako zeleninovou přílohu k masu nebo luštěninám. Nebo jako předkrm před pečenými bramborami. Když je peču jako přílohu, přihodím na plech i pár koleček cibule a stroužků česneku. A to je pak teprv žrádlo!

Každopádně kdo tenhle recept zkusíte, dejte mi vědět, jak chutnalo. Inspirace k vylepšování se mi vždycky hodí.

Řepě zdar, vám dobrou chut a mně ať rostou! ©

 

 

 

 

Zeleninová „pizza“ bez těsta aneb zapékané cukety plněné masem či tempehem (pro vegetariány)

1 komentář

Nádivka z drůbežího masa, cibulky a zeleniny zapečená do šťavnaté cukety je luxus. Ale i vegetariánská verze s tempehem je důstojný způsob, jak se gurmánsky rozloučit s létem!

Zelené cukety jsou letní klasika. Já se ale poslední dobou zamilovala do žlutých, které mému oku prostě lahodí víc. A protože i očima se jí, vysela jsem na zahradě právě žluté cukety a teď si užívám sklizeň v plném proudu. Tři rostliny plodí tempem čtyři obří cukety týdně! Co s tak hojnou úrodou, tedy pokud ji z půlky nechcete rozdat příbuzným?

Cuketa je univerzální zelenina. Protože nemá nijak výraznou chuť, hodí se jako „výplňovka“ do spousty zeleninových jídel, které krásně barevně nakopne. Ale nejen do nich, moje babička například peče z cukety i sladkou buchtu. Tahle tykvovitá zelenina navíc obsahuje řadu nutričně zajímavých látek – když jsem dceři začala vařit první zeleninové příkrmy, byla cuketa druhou zeleninou po mrkvi, kterou mi dětská doktorka radila zkusit. Nezpůsobuje totiž žádné alergie a dobře se tráví.

V létě jsem si zvykla přidávat trochu na kostičky nakrájené cukety (i se slupkou) do ranní polévky, kterou snídáme. Výborně se taky kombinuje s rajčaty a paprikou – lehce vše na cibulce zasmažte, poduste na pánvi s bylinkami a máte základ svěží zeleninové omáčky ve stylu Uncle Ben´s. Nebo můžete cuketou upgradovat lečo, pokud jste milovníky téhle české klasiky.

Já ale nejvíc propadla pečené cuketě, jejíž vydlabaný vnitřek plním zeleninovomasovou (či zeleninovotempehovou) nádivkou. Pak už je to snadné jako facka: plněnou cuketu zapečete a necháte si ji na stůl naservírovat nahým manželem.

 

Manžel se svými cuketami. Bez trenýrek. Foto: Sláma v botách

Manžel se svými cuketami. Foto: Sláma v botách

Zapékané cukety plněné masem nebo tempehem (verze pro vegetariány)

Nachystejte si ingredience

2 větší cukety, podélně rozpůlené

300-400 g kuřecího nebo krůtího masa, VEGETARIÁNI: 1 ochucený tempeh (uzený, marinovaný…, nemusíte použít celý)

3-4 velké cibule

3 či více stroužků česneku

2-4 žloutky (jak kdo vejcím fandí, já dávám 4)

2-4 rajčata zbavená jadérek, nejlépe i slupky (spařená)

nasekaná nať z petrželky, nesetřit

sůl, pepř, čerstvé či sušené bylinky (třeba oregáno, rozmarýn, saturejka, směs provensálských bylinek)

pár lžic olivového oleje

varianty dochucení: plátky lučiny či čerstvého kozího sýra, sezamová tahini pasta, hořčice, dýňový olej, strouhaný čerstvý zázvor apod.

A tady je postup

1. Příprava cukety

Cukety důkladně kartáčkem vydrhněte pod studenou vodou. Odkrojte z obou stran „bubáky“. Podélně cukety rozkrojte a po celé délce vydlabejte vnitřek se semínky (lze použít třeba do zeleninového vývaru). Používat budete vzniklé cuketové lodičky. Přendejte je na plech vyložený pečicím papírem a zapněte troubu max. na 170 ºC. Kvalitní olivový olej vyšší teploty nezvládá, začal by se přepalovat.

2. Příprava nádivky

Cibuli nakrájejte nadrobno, česnek na plátky, maso nebo tempeh na menší kostky. Rajčata zbavte jádřinců a trochu je pokrájejte. Na pánvi pomalu rozpalte olivový olej a krátce na něm zarestujte maso (tempeh) s cibulkou a česnekem. Osolte a opepřte. Po chvíli přidejte rajčata, pustí šťávu, v níž vše krátce poduste. Nádivku pak rovnou z pánve vyklopte do vydlabaných cuket a rovnoměrně rozprostřete po celé délce.

3. Zapékání s bylinkami

Zatímco se cuketa peče, připravte si vaječnou „míchanici“, kterou cukety závěrem přelijete.  Oddělte si žloutky a vidličkou je trochu rozmíchejte. Pak přidejte najemno nasekanou petrželku a bylinky: máte-li čerstvé, hodí se bazalka, oregáno, rozmarýn… Ze sušených můžete zkusit třeba saturejku či provensálské bylinky. Cca po 30 minutách pečení už začne kuchyní vonět budoucí bašta, takže plech s cuketami na chvíli vyndejte z trouby a přelijte vaječnobylinkovou směsí. Nechte pak ještě 5 minut zapékat.

4. Dopečeno!

Že je upečeno, poznáte podle toho, že nádivka lahodně zezlátne, a když do cukety píchnete, vidlička jí lehce projede. Nádivku nesmíte přesušit, ale současně by cuketa neměla zůstat tvrdá. Čím rozpečenější je, tím víc se její šťáva s nádivkou spojí.

5. Pokaždé hotovo trochu jinak

Existuje spousta možností, jak si tenhle recept užít pokaždé jinak. Třeba můžete na horké cukety, právě vytažené z trouby, rozdrobit trochu čerstvého kozího sýra nebo lučiny – roztečou se a přidají další chuťovou složku. Já nahoru každopádně vždycky nakapu trochu olivového nebo dýňového oleje. Není vůbec špatné, když cukety ještě před zapékáním a plněním nádivkou potřete po celé délce sezamovou tahini pastou (bioprodejny, v supermarketech prodávají koutky s mezinárodní kuchyní, u nás v L. kupuji na farmářských trzích u stánku s řeckými specialitami). Nebo lodičky pomažte troškou hořčice. Milovníci ostřejší chuti můžou do nádivky nastrouhat čerstvý zázvor.

6. A servírujeme…
Zeleninová pizza bez těsta: zapečené cukety plněné masem nebo tempehem (pro vegetariány). Bezlepový recept. Foto: Sláma v botách

Už jste někdy jedli takovouhle „pizzu“? Foto: Sláma v botách

Cukety pak můžete jíst vidličkou a nožem a přikusovat k nim třeba nějaké italské bílé pečivo. Ale já mám nejradši vzít je normálně do ruky a jíst vcelku jako pizzu. Stylovější způsob, jak se rozloučit s babím létem a aktuální úrodou cuket, byste nevymysleli. Obzvlášť když vám jídlo přinese na stůl partner, o jehož bezchybnou figuru se takovu večeří postaráte. 😉

Nechte si chutnat a ať mi rostou! ©

 

 

Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©