DÝŇOVÁ KAŠE na slano z hokkaido dýně. Perfektní podzimní příloha!

1 komentář

Když jsem včera vařila naší dvouleté dceři k večeři dýňovou kašičku a manžel se přimotal ke sporáku, v jednu chvíli namočil do kastrolu zvědavě lžíci, olízl a pak mi řekl, ať to zítra uvařím pro nás všechny. Nevím, možná mám jenom štěstí, že tak rád experimentuje. Ale tentokrát bych se vsadila, že tenhle recept bude chutnat i jiným chlapům, možná i těm případům, kteří dokola bazírují na české klasice a celozrnné rohlíky jsou maximum, co jsou ochotní riskovat.

 

Dýňová kaše na slano je skvělý způsob, jak zpracovat bohatou oranžovou úrodu. Pokud nemáte vlastní dýně, ale přemýšlíte, co by se dalo uvařit z těch hokkaido dýní, které právě zaplavily obchody a farmářské trhy (o víkendu jsem viděla u nás v L. prodávat farmáře hok. dýně kus za 20 korun), tohle je podle mě nejlepší způsob.

Dýně se do košíku  nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Víkendová sklizeň. Dýně se do košíku nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Spousta lidí zná dýně jenom jako kompot. Taky si ho pamatuju z dětství. Ale nikdy mi nechutnal. I když jsem milovala sladké, tenhle hubolep už byl moc. Slané recepty z dýně mi přirostly k srdci víc. Ať už různé dýňové eintopfy nebo dýně pečená na plechu (o tom napíšu jindy). Anebo kaše, náš aktuální rodinný favorit!

****

Dýně je zelenina, která obsahuje spoustu přírodního cukru, proto ta lehce nasládlá chuť. Pro účely kaše to je ideální kombinace, brambory jsou přece taky plné škrobu (neboli složitého cukru).

Dýňovou kaši si můžete dát jako přílohu úplně stejně jako bramborovou kaši. Oproti ní má výraznější chuť – krémovou, jemně oříškovou. S máslem a mlékem je dýně hotový ráj. A podle mé nutriční specialistky je to i ideální večeře. To už by jako lákadlo k vyzkoušení mělo stačit, ne?

 

Dýňová kaše na slano z hokkaido dýně

Potřebujete:

1 středně velkou hokkaido dýni, případně máslovou, případně kus klasické velké dýně

sklenku mléka

3 vrchovaté lžíce másla (nebo klidně víc!)

sůl

Na ozdobu: pražená dýňová semínka, dýňový olej (rakouský ze Štýrska jsem viděla třeba v Bille, v Praze to jistí prodejna s oleji Von Fass), sekaná petrželka kudrnka…

 

Postup:

1. Loupání
Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Tento recept je snadný jako facka, přičemž to nejtěžší na něm si odbydete hned v úvodu. Totiž dýni nakrájet a oloupat. Ted, když jsou dýně v sezoně, nemají tak tuhou slupku a tudíž se někdy loupat nemusejí. Vyzkoušené to mám ale jen u hokkaido dýně, která by měla mít slupku nejjemnější. U ostatních typů si to raději nejdřív někdy vyzkoušejte nanečisto. Neoloupaná dýně znamená velkou úsporu času, ale je třeba ji pak déle vařit, aby se slupky dobře rozmixovaly a v kaši nevadily. Jestli nechcete nic riskovat, raději loupejte.

Při loupání dýně se mi nejlépe osvědčilo nejprve uříznout špičku, aby dýně lépe stála a při krájení se nekývala. Potom ji krájím na cca 1,5 cm široké plátky. Teprve ty pak jeden po druhém loupu škrabkou na brambory. I tak to jde někdy ztuha. Jestli vymyslíte lepší systém, sem s ním, v každém případě nikdy nezkoušejte loupat dýni vcelku. To je na uříznutí prstů!

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

 

2. Krájení

Oloupanou či neoloupanou dýni nakrájejte na kostky. Měkký vláknitý střed se semínky samozřejmě okrájejte. Velikost kostek je na vás – čím větší, o to déle se budou vařit.

3. Vaření

Dýně se vaří podobně dlouho jako brambory, pokud zvolíte menší velikost kostiček a navíc oloupaných, budete mít uvařeno raz dva. Dýni vařte nejlépe v páře, anebo v kastrolu s menším množstvím vody. Nezapomeňte ji osolit! Mezitím si dejte do jiného kastrolu hřát mléko. Nemusí se vařit, stačí, když bude teplé.

4. Mixování
Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme obalohu. Foto: Sláma v botách

Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme oblohu. Foto: Sláma v botách

Uvařená dýně se při napíchnutí na vidličku rozpadá (opět stejně jako brambory). Jakmile máte hotovo, vodu slijte bokem do misky (dá se použít coby zeleninový vývar na podlévání při jiném vaření) a kostky dýně rozmixujte ponorným mixerem. Oloupaná, hodně uvařená dýně půjde zpracovat i šťouchadlem na brambory. Přimíchejte máslo (hodně másla – dýně je dietní, takže žádné strachy o figuru) a během mixování pomalu přilévejte teplé mléko nebo smetanu, až docílíte konzistence, která vám vyhovuje. Někdo má rád kaši, která nejde odlepit od lžíce, někdo tekutější.

5. Dochucení

Pokud vám kaše připadá ještě moc nasládlá, dosolte ji. Na talíři ji pak ozdobte ideálně dýňovými semínky a troškou dýňového oleje. A pro barvu třeba i nasekanou petrželkou.

 

6. A co s těmi vydlabanými semínky?

Jasně, taky se dají využít, obzvlášť pokud se občas nedokážete ubránit večernímu mlsání u televize. Vydlabaná semínka očistěte, otřete a dejte na talíři sušit třeba na topení. Až přestanou být na povrchu kluzká a proschnou, můžete se večer bavit tím, že je budete u telky jedno po druhém vylupovat a mlsat. A protože to jde pomalu, o žádný večerní hřích se nejedná. I když jsou to olejnatá (sytá) semínka, vy si tenhle noční mls tvrdě odpracujete!

 

Dobrou chuť a dýním růst!

 PS. 

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

My jsme si kaši přelili ještě osmaženou cibulkou na špeku s kolečky smažené mrkve. K tomu pražená dýňová semínka, dýňový olej, trocha syrové cibulky, petrželky a na kousky natrhané slepičí maso z vývaru, který jsem ten den dělala. Tož dobré to bylo.

Ať mi (i vám) rostou! ©

Zakládám Ligu za eko osvěžovače vzduchu

Napište komentář

Pamatujete si tu debilní reklamu na osvěžovač vzduchu Glade (tuším), která před časem běžela v televizi? Reklamní štáb nechá čichat hotelové hosty v jejich pokojích různé plesnivé zbytky jídla, rybích konzerv, režisérovy použité slipy a kdoví co ještě, ale nikdo to nezaznamená, protože toxický puch hniloby přebila ještě intentivnější vůně (??) propagovaného bytovéh pičifuku. No hned jsem dostala chuť si ho koupit. Nebo ne? Budu moct přestat uklízet a klidně si pěstovat na patách žampióny – a manžel si ničeho ani nevšimne!

No, takže pokud si taky raději jako já občas vynesete koš a dáváte v bytě přednost čistému, hnilobou ani chemií nezamořenému vzduchu, právě pro vás je můj nejnovější zahradnický ekovynález.

 

Předem ale přiznávám, že můj nový objev není pro každého. Neocení ho nikdo, komu školní jídelny doživotně znechutily koprovku a vůně kopru mu fakt vadí. Naopak těhotné ženy s permanentní chutí na kyselé okurky budou nadšené. A vy ostatní to můžete zkusit a uvidíte.

Takže co jsem to tentokrát zase vymyslela?

Musím začít tím, že mám slabost pro řezané květiny ve váze. Žádné drahé obrazy na zdech ani superstylový nábytek totiž nenavodí atmosféru zabydleného domova jako pugét sezónních kytek na stole (a vůně čerstvě upečené buchty, linoucí se z kuchyně). Občas neodolám, a když jdu kolem květinářství nebo čekám u kasy v supermarketu, koupím si nějaké růže, kopretiny, tulipány, astry… S plným vědomím, že to není zrovna moc eko. Je mi totiž jasné, že vypěstovat a dotáhnout sem ty kytky z Holandska stálo spoustu minerálních hnojiv, benzinu a logistických tanečků. Ani jedno nepodporuju ráda. Ale na řezaných kytkách doma trvám, takže co s tím, když jsem na jaře zaspala, myslela jen na zeleninu a žádné kytky s výjimkou afrikánů (odhánějí svou „vůní“ běláska zelného), měsíčku lékařského (dezinfikuje půdu) a lichořeřišnice (k snědku) jsem nezasela?

Ve své honbě za úrodou jsem zaslepeně zapomněla, že i moje oči se chtějí celoročně pást! Dobře mi teď tak, hamounovi.

Procházím se zahradou v D. a přemýšlím, jestli by se dalo někde něco uříznout a strčit do vázy. Závistivě míjím babiččiny záhony. Tady je vidět ta zkušenost. Babička má u zeleniny vysázených i několik krásných aster. Barevně mi by ladily se zdí obýváku. Před domem si pak hýčká dokonce celou květinovou předzahrádku, kde bych jí to mohla sklidit komplet. Ale uznávám, že domu taková květinová kulisa sluší. Člověk by si měl hledět nejen toho, co je za plotem, ale starat se i okolí domu, konec konců je to ta nejreprezentativnější vizitka celé domácnosti, mnohem viditelněší než neumytá okna na Velikonoce.

I kdy po těch astrách neustále nenechavě pošilhávám, nakonec musím taky nerada připustit, že stejně jako moje zelí barevně prozařují afrikány, babiččiny astry zase esteticky zjemňují a rozbíjejí zelenou monotónnost jejího lánu s burgánem. Takže nůžky zase strčím zpátky do kapsy a vracím se lovit zpátky na svoje území. A pak mě něco napadlo.

Na jaře jsem s velkým nadšením vysela spoustu kopru. Jako kdybych snad měla v plánu nakládat okurky (žádné nepěstuju). Pokud si vzpomínám, koprovku jsem nevařila od doby, co jsem vdaná, a předtím taky ani jednou. Fakt se mě neptejte,  proč jsem ten kopr tak chtěla, já to nevím. Nejspíš mi přišlo, že by se mohl někdy hodit, do foroty… Miluju ten pocit narvaného špajzu (mrazáku, lednice).

Trochu kopru jsem si uskladnila v papírových sáčcích v mrazáku a čerstvý jsem asi dvakrát přidala do domácí majonézy. Ke grilovanému masu se kopr hodí, určitě už jste na něj taky narazili v nějakém kupovaném dresingu. Fajn, a co s těmi 99 % kopru, který nevím, jak využít?

 

A tak jsem se na něj zkusila podívat jinak. Viděli jste někdy kopr na zahrádce? Je to asi metr a půl vysoká bylina s velmi hezkým květenstvím. Voní už z dálky. Hmmmm!

Kopr je velmi estetická bylina, čertvý i sušený se dá využít k různým, nejen gastro účelům. Foto: Sláma v botách

Kopr je velmi estetická bylina, čerstvý i sušený se dá využít k různým, nejen gastro účelům. Foto: Sláma v botách

V tu ránu tasím nůžky a zkusmo pár rostlin seříznu. Najednou to totiž úplně vidím. Ten tyrkysový keramický vintage džbánek, který mi zdobí okenní parapet v obýváku, přece nemusí být prázdný! Šup do něj s koprem. Je to krása, ať mi nikdo netvrdí něco jiného! Ideálně rustikální. Ani sušené růže by se nehodily víc.

Kopr má nádherné květenství, které není hodno pouze octového láku na okurky. Foto: Sláma v botách

Kopr má nádherné květenství, které není hodno pouze octového láku na okurky. Foto: Sláma v botách

Ještě ten den ale narazím na slabé místo svéhé téměř geniálního aranžérského zásahu.

„Ty vaříš koprovku?!“ vpadne do bytu večer manžel a rovnou mi letí do kuchyni vypnout hořák pod kastrolem. Jenže já nevařím. „Tak odkud se ten smrad bere…?“ nechápe. Začíná mi být jasné, že až identifikuje můj džbánek, jeho obsah se v obýváku dlouho neohřeje. Mezítím můj chlap pobíhá po bytě jako pes, větří, čuchá, až vyčmuchá. Čich mu očividně ještě dobře slouží.  „A okamžitě to jde ven!“ odnáší manžel džbán v natažené ruce metr před sebou a během vteřiny ho vylifruje za dveře před byt. „Do obýváku už to nesmí,“ shodí ze stolu jakoukoliv možnost vyjednávání. Estetika zase jednou dostala na prdel.

Ae dobře že tak! Protože teprve teď mi konečně docvakne, v čem tkví skutečná síla mé koprové dekorace. I mně ten koprovej odér v obýváku trochu vadil. Kdo ale říká, že nádoba opravdu nemůže skončit před bytem? Panelákové prostory před našimi dveřmi si o trochu zútulnění taky říkají. Když už nemyju ta okna… Intenzivní koprová vůně se v rozlehlé panelákové chodbě ztratí, a jelikož se nám občas před dveřmi nahromadí pytle s vytřízeným odpadem, který jsme líní denně odnášet přes půl sídliště, bude se ten silný koprový odér ještě hodit. Reklama na osvěžovač vzduchu nakonec asi nebyla tak úplně blbá. Ale nebyla bych to já, abych nevymyslela nějaké vlastní zelené řešení.

 

Který osvěžovač vzduchu nadělá víc parády?

Který osvěžovač vzduchu nadělá víc parády? Originál Glade…

Koprový osvěžovač vzduchu mi věrně slouží před bytem. Pokud mu začnou docházet baterky, ustřihnu si na záhonu nová květenství. Kopr kvete už někdy od června, takže vám pokryje několik měsíců. Foto: Sláma v botách

Anebo tenhle můj koprový, který mi už několik týdnů slouží před bytem? Až mu začnou docházet baterky, ustřihnu si na záhonu nová květenství. Kopr kvete zhruba od června, takže svou vůní pokryje několik měsíců. Foto: Sláma v botách

 

PS.

Nedávno jsem na doporučení jedné kožní doktorky začala používat na tu nejšpinavější práci v domácnosti místo Sava obyčejný lihový ocet. Prý dokáže zabíjet plísně a jiné mňongy stejně účinně, ale nehrozí přitom, že podráždí oči, kůži, nic. Octový odér linoucí se z naší toalety v kombinaci s koprem linoucím se z chodby před bytem má jedinou nevýhodu. Celý panelák si musí myslet, že už několik týdnů ve velkém zavařuju okurky. Naštěstí je image pilné hospodyňky v dnešní době už zase IN.

 

Ať mi rostou!©

Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©

 

 

Ta úroda mě zničí!

6 komentářů

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©