BOJE S BABIČKOU I: pravda o tom, jak jsem zničila jahody

8 komentáře

„Ještě že tu moji babičku máš,“ prohodil nedávno můj chlap.

Zrovna jsem se vrátila ze zahrady a hned zatepla mu líčila nejnovější kauzu, kterou s d.-ckou babičkou vedu. To je zase materiál na článek, rovnou vytahuju počítač. Dřív než jsem ale stihla napsat jedinou větu, manžel si ke mně přisedl ve vážné chvilce:

„Prosímtě, ale nedělej z babičky takového devila. Chápu, že potřebuješ nějakou hlavní zápornou postavu, abys měla na blogu drama. Ale prosímtě v zájmu nás všech… ať není dusno…,“ domlouvá mi.

Samozřejmě jsem se urazila. Jakého devila? Jakou zápornou postavu? To je akorát důkaz, že ten chlap můj blog vůbec nečte!

S d.-ckou babičkou náhodou žiju v posledním čtvrt roce v prospěšné symbióze. Od té doby, co na jejím pozemku farmařím, se vídáme častěji než za posledních deset let dohromady. Častěji než vidím svoje babičky a možná i svoje rodiče. Nemohu si dovolit si její přízeň rozházet. Když přijíždím na zahradu, už na mě čekají otevřená vrata. Když z nich večer vyjíždím, babička mi ukazuje, jestli mám na silnici volno.  Občas mě pozve na oběd, donese mi k svačině buchtu, mezi řečí poradí co a jak se sklizní. Obden mi zalévá rajčata, a kdyby mi je kdysi neuvázala ke kolílkům (a pak x-krát nezaštípala), už bych dávno žádná rajčata neměla. (ZDE)

Nic ale není zadarmo, a to si musíme přiznat. Babička je generál. Svému domu, své zahradě, potomstvu, starému favoritu i dědovi vládne pevným hlasem, nic nesmí drhnout, všichni musíme vykračovat. Protože babička taky nezahálí. Když si jde po obědě zdřímnout, tak jen proto, že od šesti okopávala mrkev. Dře od rána do večera, nikdy jsem ji neviděla sednout si s knížkou. Protože takhle to chodí, takový je úděl ženy.

Ale to neznamená, že my ostatní se můžeme flákat!

V D. je každý pod neustálým dohledem. Naše kroky jsou pečlivě sledovány a podrobovány průběžnému hodnocení. Jako by v D. zasedal tajný tribunál, který manželkám všech vnuků přiděluje body a upravuje jejich cenu podle momentálních výsledků. Malovala jsem si, že by mi zahrádka mohla trochu pomoct. Jenže to bych si nesměla vymýšlet ty věci kolem bylinek, hnojivých zákvasů a smíšených kultur. A neházet mulč k jahodám!

 

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo - měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno... Foto: Sláma v botách

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo – měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno… Foto: Sláma v botách

*****

Když jsem naposledy přijela do D., trochu jsem znervózněla. Na vratech od dílen visí nádherně naaranžované svazky cibule. Jeden jako druhý a cibule opravdu pěkná. Škoda, že ne moje.

„Vy už jste sklízela?“ ptám se babičky, když mě přiběhne uvítat s obvyklým údivem: „Co ty tady? A kde jsi nechala malou?“

Ano, jezdím teď na zahradu bez dcery. Potřebuju makat a ne hrát si půl dne s plastovými hrabičkami na písku a předstírat, že se při tom dá na záhoně i něco udělat. Všechno mi to tam teď bují, květák, kapusta, kukuřice, mrkev. Dokud jsem se jenom starala o plevel, šlo to, úroda mě ale zahnala do kouta. Nestíhám plít, nestíhám zalévat, nestíhám sklízet. Nedá se nic dělat, dcera musī na prázdniny k tetě, potřebuju mít na zahradu čas.

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Ale do sklízení cibule jsem se ještě nedala a ani jsem to dnes neměla v plánu. Nejistě přešlapuji u dílny a přemýšlím, jestli jsem něco neprošvihla. Ale babička by mě snad varovala…

Vždycky, když přijedu makat na zahradu, musím si s babičkou projít kontrolní kolečko. „Hm, hrášek máš pěknej, ten ti teda roste!,“ zastavuje se babička u každé plodiny, kterou pěstuji. „A ta cibule, holka, to jsou palice! Ale koukám, česnek nestojí za nic. Jak to? Vždyť má stonky jako nítě! Ale víš, že já ho mám taky bídnej? Asi tu na česnek nebude půda. Zato mrkvi se tady vždycky dařilo. Hlavně ji včas vyndej, ať ti nepukne! …“ Poté, co takhle týden co týden oznámkujeme můj pozemek, si od babičky obvykle odnáším celou řadu nápadů a doporučení, co, kdy, kde a jak bych měla udělat, abych si slibnou úrodu nezlikvidovala těmi svými bionesmysly.

Například mulčováním. V D. totiž na bio nikdo nevěří. Ukazovala jsem jim pár knížek, že to nemám ze své hlavy a že se takhle opravdu dá něco vypěstovat, ale babička si dál myslí svoje. Házet na záhony kompost nebo zkvašené slepičince, to jo. Ale nikdy od svojí matky neslyšela, že by se dalo zalévat zákvasem z kostivalu. Nebo z kopřiv. Vytrhaný plevel se hází do popelnice, trává pálí, záhony okopávají a denně se chodí zalévat. Tohle jsou zákony, které babička podědila a šíří dál. A do toho přijedu já s nějakou knihou a kompletně jí jahody zahážu mulčem. Jak tohle mohlo dopadnout….

„Koukám na tvou cibuli, Verunko,“ povídá mi babička, když si zase odbýváme naše kolečko. Co teď asi přijde? Při posledním hodnocení jsem dostala za cibuli jedničku. „Už ti taky začíná lehat k zemi. Dej jí ještě týden a můžeš začít sklízet,“ povídá a hned mi ukazuje, kde najdu špagát a že mám pak vytrhanou cibuli zavěsit na okenice u boudy, aby mi schla. Těžko si můžete představit, jak se mi ulevilo, když nejste jako já součástí d.-ckého bodovacího systému.

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrla už dřív. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrhla už dřív. Foto: Sláma v botách

 

Bohužel úleva netrvala věčně. Poslední na programu jsou jahody. Ano, ty jahody, které jsem údajně babičce zničila. Je nejvyšší čas postavit se tomuto tématu čelem.

***

Když jsem v březnu dostala na zahradě d.-cké babičky volný flek, ať si zkusím hospodařit po svém, babička mi velkoryse věnovala i svoje jahody. Ona si u domu vysadila nové, starší mi může přenechat. Kdo by po tom neskočil? Proti mladým rostlinám vypadaly tyhle jahody prověřeně a zajetě. Dělám si naděje aspoň na tři koše sklizně. A proč by ne? Vždycky jsem bývala jedničkář a dříč.

„Prosímtě, víš, jaká je s jahodama práce? To si je radši kup,“ odrazuje mě ale mamka. S tátou jahody taky pěstují a je to prý „očistec, hrůza, vykašli se na to“. Že já je zase neposlechla!

Neposlechla. Ve svých ekopříručkách jsem si nastudovala, že jahody nejsou žádný problém. Jen se na to, mami, musí jít chytře. Kolem je třeba vysázet brutnák lékařský, cibuli a česnek (pomáhají proti plísni) a proti zabahnění a plesnivění odspodu se mají nastlat kapradinami nebo slámovým mulčem. Šla jsem do toho. Brutnák se chytil ze semínek i sazenic a i česnek rost u jahod parádně. Místo kapradin, které jsem neměla po ruce, jsem jahody vystlala alespoň posekanou trávou, listím a větvemi. Zkrátka bordelem ze zahrady, který by se jinak spálil nebo skončil v kompostu. Dělám to tak se všemi záhony.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, středem vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

 

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

 

Byla jsem naprosto spokojená. Jahodový záhon prosázený česnekem vypadal nezvykle. Každý, kdo ho viděl, žasl a já zájemce ráda poučila. Nebylo mi jasné, proč jsou zrovna jahody považovány za postrach. Já na ty svoje ani jednou nesáhla, ani jednou je neokopala. Přesto mi krásně vykvetly. A nasadily první jahůdky. Pak začaly pomalu červenat. Plevel mizel pod mulčem, nebylo co řešit.

Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Zrovna v době sklizně jsem odjela na dovolenou a česat záhony jsem vyslala rodiče. To bylo naposledy, co nad mým jahodovým rájem svítila obloha bez mráčku. Po návratu zjišťuji, že jahodová sklizeň neproběhla podle očekávání.

„Moc jahod jsi tam teda neměla,“ povídá mi táta. Táta, který je vyhlášený svou supeschopností vidět na všem jen to lepší! Můj vnitřní alarm se zapíná do pohotovostního módu.

„No, za moc ty tvoje slavný biojahody fakt nestály,“ přitvrzuje mamka. Tátovu superschopnost očividně nesdílí. „Byly mrňavý a ještě jich bylo málo. Vůbec se nevyplatilo kvůli nim do D. jet,“ děsí mě čím dál víc. Jsem zaražená. Jakto, že brutnák s česnekem takhle zklamali?!

Mé otázky mi ráda zodpoví D.-cká babička. Hned po návratu z dovolené mám u ní jahody na talíři. Jenže nikoliv ve formě koláče. „To proto, žes k nim naházela tu trávu!“ dozvídám se hned. A aby bylo jasno, že i babička má svoje knihy, vytahuje na stůl Receptář prima nápadů. Taky se tu jedna kapitola věnuje mulčování. „Jasně se tu píše, že máš použít slámu. A tys tam naházela trávu. Tím jsi ty jahody zlikvidovala.“

No to snad… to… to jsou trochu silná slova, ne? Já že  jsem něco zlikvidovala? Já jim chtěla leda přilepšit.

„Tak se na ně můžeme jít podívat.“

Taky že jdeme.

Kousek od mého záhonu se nachází ještě jeden jahodový záhonek stejného stáří. O ten se starala babička, to kdyby z jejích nových rostlin ještě nic nebylo. Dívám se na tyhle jahodníky a pak na svoje. Doprčic, nerada to přiznávám, ale někde se vážně stala chyba. Listy mých jahodníků pokrývají rezavé fleky a rostliny vůbec nepůsobí tak svěžím, zdravým dojmem. Jako by bojovaly s nějakou nemocí. Současně si ale vybavuji, že tyhle fleky jsem na pár rostlinách viděla už v momentě, kdy jsem záhon přebírala do péče! Aha, už předem byly nemocné!

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

 

„To není možný, tyhle jahody jsou zdravý, tamty byly taky. Může za to mulč,“ trvá na svém babička.

Ale já mám zase svědka. Když jsem s jahodami začínala, přichomýtl se k tomu tchán a divné skvrnky jsme spolu řešili. Copak já vím, jak mají jahody správně vypadat? Ptala jsem se ho, co si o flecích myslí, a on mi poradil, ať problémové listy pro jistotu otrhám. A to jsem taky udělala. Dál jsem skvrny neřešila, zvítězilo opojné kochání.

Jestli to není mulčem, tak tím česnekem. Třeba vylučuje látky, které jahody zabíjejí,“ jde po mě babička tvrdě dál. Rozumím, že ji to mrzí. Ale mě přece taky. A trvám na své nevinně.  Škoda, že tu tchán není,  aby mohl svědčit v můj prospěch. Je nad slunce jasné, že jinak se moje osobní bodové skóre zase hluboce propadne.

„To je na likvidaci. Celý záhon je pryč,“ tepe babička dál do živého. Jako by neviděla, že jsem z toho taky hotová. Stojíme nad jahodami jako dvě pozůstalé. Slyším se, jak říkám, že při nejbližší příležitosti nemocné rostliny vytrhám, spálím, půdu proliju očistným zákvasem z přesličky rolní a příští rok tu vysázím jahody úplně nové.

„Jenomže to si na úrodu budeš muset nejmíň dva roky počkat,“ zadupe babička i ten nepatrný náznak optimismu v mém zahrádkářském srdéčku. Nějak takhle se musí cítit Kajínek. Teda pokud je opravdu nevinný.

Ach jo, tohle je víc než lekce jógy. Usilovně se koncentruji na svů hluboký dech, abych dokázala udržet klidný tón. Babička je mistr provokatér. Vím, že to tak nemyslí, že by se pro druhé rozkrájela, pro rodinu vše. Ale to vševědoucí poučování ze mě jednou udělá skutečného Kajínka.

****

Kdykoliv teď přijedu do D., nakonec znovu a znovu končíme u jahod. Co prý s nimi teda zamýšlím? Má mi babička začít pěstovat nové sazenice? Ale jedině, když už tam příště nedám ten česnek. A jestli plánuju na jahody zase naházet trávu, tak mi babička žádné sazenice taky pěstovat nebude, to mi říká rovnou. Tráva na záhoně hnila a šířily se nemoci. Tráva je hroznej bordel. Ať už se na mulčování konečně vykvajznu a namluvím si motyku a konve. Nebo se na zahradu úplně vykašlu. Copak jsme na tom finančně tak špatně?

Ano, ano, ano. Zažívám další neplánovanou lekci jógy. Všechno odkývávám, koncentruji se, jsem úplně klidná. O jahodách už proboha živýho nechci nikdy nic slyšet.

Jak červenec postupuje, jahodové téma naštěstí přestává být atraktivní. Dozrávají višně, rybíz, angrešt, babička má fofry, já zase sklízím tu cibuli. Za ukázkové svazky, které mi už taky schnou na zahradní boudě, dostávám jedničku s hvězdičkou.

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

 

 

Ale bez následků jahodová kauza nezůstala. Uvrhla možná už nevratně špatné světlo na všechny mé další aktivity v zahradě. Na všechny, které se neslučují s babiččinými zahradnickými zákony. Nebo s Receptářem. Nedávno jsem například zjistila, že od mých rajčat, těch rajčat, které babičce tak přirostly k srdci, najednou zničehonic ZMIZEL MULČ…

Snad to manžel nějak rozdýchá, ale tohle bude mít POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

****

PS. Povídal mi strejda, zkušený zahrádkář, že ty rudé fleky na jahodnících „nejsou nic dramatického, stačí důsledně listy ořezat a příští rok budou rostliny fit“. Tak mám teď dilema, jestli se mám v D. vydávat do boje s novou teorií, kterou jsem zase „přitáhla bůhvíodkud“.

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

 

 

 

Indické pakory po česku. Aneb když máte květák, ale trojobal už nudí.

1 komentář

Obalovaný květák, patizon, cuketa… Jak já to v dětství nenáviděla. Naši to do nás rvali celé léto. Teď už ale rodičům rozumím. Sama mám dnes plnou lednici květáku a přemýšlím, co se vší tou úrodou. Nic proti klasickému trojobalu, ale jíst ho celé léto nemůžu. A tak jsem pátrala po něčem speciálnějším, chuťově nápaditějším (a zdravějším?). Kdo hledá, najde. Seznamte se s indickou klasikou, smaženými PAKORY, v letní české úpravě. Chrochtání blahem nad talířem výjimečně povoleno.

Hlavní ingredience na pakory vám rostou na zahradě – cibule, mrkev, květák, lilek, pastiňák, patizon, petrželová nať… sáhnout můžete po jakékoliv obalitelné zelenině a vyrobit si pakory všeho druhu. Obzvlášť ty lilkové nám moc chutnaly a příprava byla rychlovka. Předvaření a obalení květáku zabere proti tomu víc času. Ale zase má teď každý druhý Čech vlastní květák na zahradě. A to se počítá.

Druhou, volitelnou, součástí jídla jsou vajíčka a tou tajnou ingrediencí, která pakory odlišuje od trojobalu, který všichni notoricky známe, je CIZRNOVÁ MOUKA. Koupit se dá v koutcích se zdravou výživou, mají ji v Country life, v různých bioprodejnách. Když se dá sehnat i u nás ve městě, kde je špaldová mouka pořád považovaná za výstřednost, musíte v jakékoliv vybavenější prodejně u vás uspět taky.

Cizrna je luštěnina, která se hodně jí v celé Asii. Jednak protože je sytá a výživná, ale i protože výborně chutná, jakoby krémově-oříškově. Cizrnové „hrášky“ (opravdu vypadá jako přerostlý žlutý hrách) se dají mixovat dohladka na pomazánky (o hummusu už jste museli někdy slyšet) nebo mlít najemno na mouku. Když v cizrnové mouce něco obalíte a osmažíte, no… je to žrádlo.

Cizrnová mouka má ještě tu velikou výhodu, že neobsahuje lepek. Což je v moderním západním jídelníčku skoro unikum. Asiaté zdaleka tolik nejedou v pšenici, zato my ji máme ve všem – v pečivu, sladkostech, sušenkách, polévkách, omáčkách, knedlíkách, kaších, je v těstovinách, v pizze, v uzeninách, v obalovaných jídlech (strouhanka) atd atd. Moc téhle jednostrannosti nefandím, takže každé jídlo, které jednotvárnost našeho lepkového jídelníčku rozbije a oživí, jenom vítám. Cizrnovou mouku můžete bez problémů vrazit tam, dam by přišla strouhanka, nebo třeba místo mouky do karbanátků (i těch zeleninových), do sekané, do hamburgerů atd. Jídlo bude chutnat jinak, než jste zvyklí, ale rozhodně ne hůř.

 

Květák, cizrnová mouka, vajíčka, kurkuma, zázvor... - zdravé jádro pro pakory. Foto: Sláma v botách

Květák, cizrnová mouka, vajíčka, kurkuma, zázvor… – zdravé jádro pakor. Foto: Sláma v botách

 

Smažená jídla bývají občas masakr pro trávení, a to je další věc, která se mi na pakorách líbí. Indové počítají s tím, že jak cizrnu, tak tuk, ve kterém jsou pakory nacucané, chcete strávit nějak inteligentně, nejlépe bez žaludečních kolik. Takže do obalovací směsy přijde i směs koření, která pomáhají mastná jídla strávit a vyrovnat to, že jste se rozhodli nacpat si bříška mlskou, se kterou se prostě nedalo, nedalo, nedaloooooooo přestat, dokud jste nesnědli úplně všchno, co se do vás vešlo, a pak ještě trochu.

Je pravda, že pakory byste měli ideálně smažit v nějakém kvalitním tuku, třeba v ghee. Ghee je přepuštěné máslo a někdy se mu přezdívá elixír zdraví a připisují všelijaké léčebné účinky. Ale přiznám se, že v tomhle případě sahám i já po obyčejném stolním oleji. Zbylý „vyjetý“ olej se totiž po smažení musí vyhodit a to je mi s ghee (200 ml pixla za 150 korun) prostě líto. Udělejte si k pakorám mísu zeleninového salátu a vaše smažené hříchy snad budou vykoupeny. Takhle se alespoň utěšuju já.

 

A takhle pakory vařím.

Indické květákové pakory

Potřebujete

květák, nalámaný na jednotlivé růžice

3-5vajíček (nemusí být)

cizrnovou mouku

koření: sůl, pepř, kurkumu, čerstvě nastrouhaný zázvor a česnek, chilli, mletý koriandr, případně mletý římský kmín

jedlou sodu

olej na smažení, případně ghee

POSTUP:

Omytý květák můžete krátce předvařit (když chcete jistotu, že ho budete mít opravdu měkký) a dejte vychladnout. Mezitím si připravte těstíčko. Existují dvě možnosti, jedna vaječná, druhá bezvaječná. Radši mám tu s vejci, ale pokud vím, do originálních pakorů vejce nepatří. Takže je to na vás.

Varianta vaječná:
Do cizrny, do těstíčka, zpátky do cizrny , hotové na talíř a pak šup do oleje. Foto: Sláma v botách

Do cizrny, do těstíčka, zpátky do cizrny , hotové na talíř a pak šup do oleje. Foto: Sláma v botách

Do jedné misky rozklepněte vajíčka, rozšlehejte je s trochou vody a přisypte všechna koření. Nešetřte s ním, pakory mají být kořeněné a hlavně všechen ten česnek a kurkuma a zázvor pomůžou smažené jídlo strávit. Do druhé misky nasypte cizrnovou mouku. Květák nejprve obalte nasucho cizrnovou moukou, pak ho vykoupejte v kořeněném těstíčku a znovu důkladně obalte moukou.

Obalovací těstíčko na pakory má mít říz. Foto: Sláma v botách

Obalovací těstíčko na pakory má mít říz. Foto: Sláma v botách

V menším rendlíku důkladně rozpalte olej (či ghee) a pakory smažte dozlatova. po vytažení je nechte okapat na ubrousku, ale kdo smažil v ghee, tohle dělat nemusí, kvalitního tuku by byla škoda.

Bezvaječná varianta

Potřebujete si v mixéru připravit obalovací těstíčko. Smíchejte cizrnovou mouku, všechna koření a jedlou sodu a poté v mixeru opatrně přilévejte teplou vodu. Vzniknout musí husté lepkavé těstíčko, v němž pak květákové růžičky obalíte. Naonec pakory osmažte.

 

S manželem zdlábneme na posezení pakory z celého květáku,  s mísou salátu, případně i s bramborami. Pro větší rodinu to chce květáky aspoň dva anebo obalit i další zeleninu. Výživné je to ale dost. Do plavek bych se po takovém obědě vážně raději neoblékala. 🙂

Dobrou chuť!

Ať mi rostou!©

Osvěžující letní polévka s řepou. Zapomeňte na boršč, tohle je NĚCO!

2 komentáře

Tuhle polévku jsem poprvé jedla na Valašsku (o té misi ZDE). Dvakrát jsem si přidávala. A to jsem o sobě donedávna tvrdila, že červenou řepu nemusím. Ale garantuju vám, že v téhle osvěžující úpravě dostane červená řepa i vás. I vaše chlapy a děti. Otestováno na vlastní rodině.

 

Originální recept, jak jsem ho dostala od paní M. na Valašsku, používá červenou řepu, celer a zelí. Bylo to moc dobré a klidně si polévku udělete z těchto surovin. Já mám ale zahradu plnou kadeřavé kapusty a mrkve, zatímco celer mi ještě nevyrostl a zelí taky teprve bude. Takže jsem vymyslela svou vlastní variantu, kterou jsem jednou večer předložila přísné rodinné porotě.

Manžel vylízal talíř. Pak celý kastrol. A pak řekl, ať to zítra uvařím znovu. Dvouletá dcera ještě misku vylízt neumí, ale pusu otvírala dokořán a popoháněla mě neustálým „ham“ „ham“. Což vážně běžně nedělá.

„Rozmixované bys to klidně mohla nabízet v nějaké michelinské restauraci,“ mlaskal si manžel, zmlsaný na poledních nabídkách ve francouzském bistru Universal v centru Prahy. V kuchyni mívá dobré nápady. Takže druhý den jsem polévku vařila znovu, přidala navíc brambory, batáty a červenou čočku a vytvořila sytější krémovou variaci.

„No tohle je snad ještě větší žrádlo,“ mlaskal pan kritik i druhý den a na mě zase málem nezbylo.

Takže konec vychvalování. Tady je recept na ten zázrak.

 

*****

 

VARIANTA 1 – svěží, lehčí, rustikálněší

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů kadeřavé kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu (např. Tomaten Markt, Alnatura, prodává DM drogerie)

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:

Na sádle nebo ghee lehce zasmahněte cibulku, osolte ji a opepřete. Pak přihoďte kapustu, mrkev a řepu a ještě krátce smažte.

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem... Foto: Sláma v botách

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem… Foto: Sláma v botách

Mezitím už si v jiném kastrolku ohřívete vývar, osmažený zeleninový základ totiž budete potřebovat přelít horkým vývarem. Už se vaří? Zeleninu v kastrolu tedy zalite, přidejte zbylá koření a rajčatový koncentrát a nechce pěkně bublat.

Cca za 10 – 15 minut (záleží na tom, jak moc na drobno jste kapustu a řepu krájeli) přisypejte i brambory, ty budou rychle hotové a je důležité, aby do té doby stihla kapusta s řepou pořádně změknout. Nikdo nechce v polévce chroupat polosyrovou řepu. Když nebudete spěchat, nic nezkazíte.

A přichází čas finálního dochucení. Vylovte koření (bobkový list, nové koření) a kdo má rád kyselejší, svěžejší chuť, může do polévky cmrndnout ještě trochu jablečného octa nebo přidat víc rajčatového koncentrátu – obojí polévku víc okyselí.

Talíř jsem pak nazdobila ještě čerstvou petrželkovou natí, a protože je miluju, tak praženými dýnovými a konopnými semínky. Ale to jen když už nevíte coby a taky rádi jíte očima. Případné šplíchnutí lžíce dýňového oleje nahoru na tu nádheru taky dodá talíři další barvičku a chuťový zážitek.

Ač jde o vařenou polévku, která se má jíst teplá, nebudete z ní mít ani v horkém dni ulepený, sytý dojem. To ta kyselá chuť a taky to, že v ní není jíška, která by vás pak celé opocené donutila svalit se k televizi. Tahle osvěžující chuťovka (my ji měli k večeři) vám spíš dodá šťávu k… práci na zahrádce?

****

VARIANTA 2 – vydatnější, krémová (u nás zvítězila)

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti a manžela, který "nemusí zeleninu", je to stravitelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti nebo partnera, který „nemusí zeleninu“, je to přijatelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů (kadeřavé) kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

NAVÍC: 1 střední batát a cca 100 g červené čočky v suchém stavu (nebo miska uvařené, kterou do polévky přisypete až v samém závěru)

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti, NAVÍC: saturejka, bazalka, případně i trochu mořské řasy arame

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:Polévku připravte stejně jako variantu 1. s tím rozdílem, že společně s kapustou, řepou a mrkví přidejte do vývaru vařit také dobře propláchnutou červenou čočku. Nemusí se namáčet předem, je uvařená během pár minut. Z luštěnin nadýmá asi nejméně, a pokud si to chcete pojistit, tak do polévky přisypte i trochu saturejky s bazalkou a mořskou řasu arame (nebo jinou, která se nemusí dlouho vařit – dulse, nori apod.), které stravitelnost čočky ještě podpoří. Polévku, která obsahuje luštěniny, byste také měla vařit bez pokličky, aby z ní nadýmavé látky mohly „vypčíkat“. Pak přidejte brambory a batáty a polévku dovařte. Bacha na to, že batáty neboli sladké brambory jsou přirozeně nasládlé. S chutí červené čočky se skvěle doplňují, ale chce to polévku víc osolit.

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Když je hotová, důkladně ji rozmixujte ponorným mixerem, a ať se oko potěší, ozdobte na talíři petrželkou, semínky nebo dýňovým, konopným či lněným olejem (mají pěknou barvu a je hřích používat je v tepelné úpravě, k dochucování jsou jako stvořené). Lžička zakysané smetany by taky nadělala parádu a s chutí řepy se skvěle doplnila. Jó, to už je na vaší fantazii a možnostech ledničky.

Letní polévka s řepou ve dvou variantách - rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý "žrádlo jako z michellinské restaurace". Foto: Sláma v botách

Letní polévka s řepou ve dvou variantách – rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý „žrádlo jako z michelinské restaurace“. Foto: Sláma v botách

****

Pokaždé tak můžete vytvořit trochu jinou variantu, vyzkoušet třeba i tu originální verzi s celerem a zelím. Zkoušejte, vařte, mlsejte a pište, jestli se to dalo jíst, co rodinka na to a která verze – třeba nějaká vaše vlastní – vás nadchla víc.

A já jdu zase krájet řepu. Včera jsem si přivezla ze zahrádky dalších šest!

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Host do domu, KOSU do ruky! Jak jsem se byla vzdělávat na Valašsku

Napište komentář
Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.

 

Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na  „ty ty ty“,  „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.

 

„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.

 

****

 

Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.

 

Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.

 

Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!

 

„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.

 

No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.

 

Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v  poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.

 

Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.

 

No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!

 

U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med... Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

 

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divněší. Foto: MIKUMI

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI

A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.

 

„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.

 

„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.

 

„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala, autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině. A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.

 

A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.

 

Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI

 

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

 

„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!

 

****

 

Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.

 

„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.

„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde.  Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.

„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.

Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!

„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).

„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.

„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“

Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)

Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoděi. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

 

A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.

„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak  ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na  nějaké kulturní bariéry.

 

„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.

 

****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky.  Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©

 

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentáře
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©