O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!

 

Invaze slimáků zahájena

14 komentářů

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©

 

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

13 komentářů

Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)

Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…

„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.

„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.

Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!

****

O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.

Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!

BOŽE MŮJ!

Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!

V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…

„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…

A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.

Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.

„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.

Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.

Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.

Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!

„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

 

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

****

„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…

Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.

Ať mi rostou!©

PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.

Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©

A končím s ekodopravou!!

Napište komentář

Coby nádražácké dítě jsem zvyklá a mám to vlastně i ráda, jezdit vlakem. Než se moji rodiče odstěhovali do K., bydleli jsme ve městě a do K. jsme jezdili na chalupu. Víkend co víkend jsme pendlovali. A jelikož jsme skoro celé mé dětství neměli auto, cesty jsme si odbývali vlakem. Byl „na režiku“, takže zadara. Přiměřeně to vyvažovalo fakt, že jsme se museli od vlaku pokaždé tahat s těžkými taškami do kopce k nám na sídliště a únavný přesun zakončoval výstup do čtvrtého patra paneláku! Pak se divte, že máme v rodině všichni skvělou fyzičku (a v háji kolena).

„A jak budeš do D. jezdit, když neřídíš auto?“ ptali se mě v rodině snad všichni, když viděli, jak si s manželem budujeme v domě D.-cké babičky letní byt a já furt bájím o víkendovém bioživotě.

„No jak bych jezdila? Vlakem,“ odpovídám. K mé ekoimage se vlak hodí.

„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ lituje mě máma, „dvě domácnosti tě zmůžou. A ještě jezdit vlakem…!“

Manžel mě nelituje, hecuje mě: „Nauč se už konečně řídit! To zvládne i cvičená vopice.“

Připomínám mu, že měl loni dvě bouračky. Je z toho diskuze na celý večer.

Jenže já jsem tvrdohlavá. A vlak mi nevadí. Jsou to k nám na zahradu od nádraží sice dva kilometry do ostrého kopce, ale když to zvládají vyšlápnout tamní babči, třicetiletá matka v rozpuku musí taky.

***

Ve čtvrtek volám babičce do D., že k nim mám namířeno. Vlakem, sama s dcerou. Je nádherný den, slunce praží od rána, užijeme si vesnickou idylu. Dceru si házím do nosítka na břicho, na záda ranec s fasungem na celý víkend. Mražený králík, pekáč muffinů, zavařovačka s polévkou, máslo, batáty, hafo zeleniny, protože zahrada ještě plnosortimentně neplodí. Přihazuju ještě láhev s pitím na cestu, nějaké oblečení pro dítě, notebook (píšu přece tenhle blog). Alespoň že vejec je u babičky dost. I tak váží můj batoh metrák, připadám si jako v povídce od Šimka-Grossmana „Výlet s lomcovákem“.

Přesun vlakem je akce na půl dne. Na nádraží tvrdneme zbytečně brzy, zpoždění. Pak v půli trasy výluka,  to znamená náhradní autobusová doprava a další přestupy. V autobuse je na padnutí, alespoň že dcera si cestu užívá, blbnutím baví všechny přítomné důchodce. Zato ze mě lije pot. A flaška s vodou je u dna! Když nás vlak konečně vyplivne v cíli, rovnou se svlíkám do plavek. Vím, co mě čeká.

Dítě i bagáž si nahodím na hrb a začínám stoupat. Ještě že jsem zocelená každodenním šlapáním schodů v našem paneláku! Nejdřív to jde dobře, ale kopec neustále přitvrzuje. Připadá mi to, nebo je náklad čím dál těžší? Dítě se už netrpělivě vrtí, začíná kňourat. Asi chce pít. Není co… „Už tam budeme,“ přesvědčuju víc sebe než ji. A zatím pozoruju, jak mi otékají nohy, skřípnuté v propocených polyesterových balerínkách.

V zatáčce pod viaduktem už se o mě regulérně pokouší infarkt. Naštěstí mám silnou vůli, vymluvím si ho. Stoupám dál. Konečně se dostáváme k zatáčce pod kostelem. Tady je kopec asi nejostřejší. Chvíli ho vy-dý-chá-vám. V tu zpoza kopce vyběhne D.-cká babička a mává na nás.

„No, holky, kde jste? Já už vás dávno čekám!“ běží nám naproti. Ráda bych něco ležérního odpověděla, ale zrovna si vymlouvám infarkt číslo dvě.

„Vlak měl… zpoždění… a pak… ještě… výluka… nemáte… něco k pití?“ zhroutím se definitivně na zápraží. Dcera se okamžitě vyprostí z nosítka a už se běží podívat na „pipi“. Ať ji slepice třeba uklovou! Absolutně nemám sílu se zvednout a jít za ní. Stačí, že musím babičce vysvětlovat, „co proboha všechno táhnu s sebou“ a proč se „proboha táhnu vlakem“. Babička ví, jak mě dorazit.

Potřebovala bych teď sprchu (není) a hodit si nohy na stůl (mám dítě). Na chvíli se posadím na zahradě pod ořešák, ale okamžitě po mně začnou lézt mravenci a dcera. Když ji nevrle setřesu, jde mi vytrhávat ze záhonů značkovací kolíky.

Radši se zvednu a jdu makat.

***

Po třech dnech vesnické idyly se vracíme zpátky do města a já si večer zalézám po tmě do postele s iPadem. Stačí chvíle googlování, jeden telefonát a vše je domluveno.

Zbývá už jen vymyslet, jak to vhodně podat rodině. Nechci shodit svou ekoimage, zpochybnit své zásady, popřít své biojá. Faktem ale je, že jsem se právě objednala na kondiční jízdy do autoškoly…

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky…

3 komentáře

Nestalo se nic výjimečného, žádná svatba ani luxusní dovolená. Asi je to jednoduše sluníčkem. A endorfiny, které se mi vyplavují při práci. Prostě mi připadá, že uplynulý měsíc byl jedním z těch TOP v mém životě.

 

Každou volnou chvíli a snad všechny víkendy jsem trávila na zahradě. Fakt je, že jsem musela makat. Mulčování selhalo, plevel roste VŠUDE!  A jelikož květen byl oproti předchozím měsícům dost deštivý, na záhonech vše bují – kromě toho, co tam chci, hlavně to, co tam zas tak úplně nechci. Už jsem se naučila jíst pampeliškové listy v salátu a sedmikrásky v polívce a dokonce i ta lebeda je prý jedlá. Ale ty metráky pampelišek a spol., které týden co týden na záhoně sklízím, by prostě nesnědla ani celá vegetariánská vesnice….

 

Celé dny jsem nedělala nic jiného než:

1. Sela jsem a sázela nové rostliny. Po „zmrzlých mužích“ v půli května přišly na řadu rostliny-citlivky jako rajčata, celer, dýně, různé druhy fazolí, květáky, brokolice…

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí... vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí… vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

2. Sháněla jsem všude po zahradě vhodný mulč, do kterého nově zasazené rostliny zahrabávám v naději, že alespoň trochu odrazí invazi plevele.

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku, jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku. Jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

3. Plela jsem, plela a plela. Protože lebeda a ptačinec dokážou prorůst i deseticentimetrovou vrstvou mulče!

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně - můj odhad. Foto: Sláma v botách

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně – můj odhad. Foto: Sláma v botách

4. Vyráběla jsem hnojivé zákvasy, aby mi to všechno pěkně vzkvétalo a zdravě rostlo (budoucnost ukáže).

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

5. Vyhřívala se a opalovala. A jde to rychle, protože na zahradě makám hlavně přes poledne, když dítě spí. Nejspíš se brzy dotáhnu na barvu hořké čokolády, kterou si můj táta pěstuje díky zahradničení na těle od prvních teplých dní.

Po zahradě v plavkách, to je klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

Po zahradě v plavkách, to je u táty v K. klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

6. Zkoušela jsem nové recepty z méně obvyklých druhů salátů, které jsem vypěstovala.

Polníček – původně to byla divoká zelenina, ale dneska už se běžně pěstuje jako salát, nedivím se, je tak křupavý a svěží!

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Šťovík zahradní – je vážně kyselý! Salát s ním netřeba kropit balzamikem. Když už, jen trochu.

Mizuna – neboli japonský salát. Chuť velmi jemná, příští rok jí určitě vysázím víc (vzala jsem v zahradnictví JIKL na zkoušku dvě sazenice, přístě klidně deset!). Má tmavší listy než klasický hlávkový salát, když se udělají dohromady, nádherně to vypadá. A jak jsem se dočetla: „Listy jsou hodnotné především pro vysoký obsah vitaminu C, draslíku a vápníku. Nízký obsah cukrů předurčuje tuto zeleninu jako vítané zpestření pokrmů pro diabetickou i redukční dietu.“ – jo, to se taky hodí.

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od... slimáků? Foto: Sláma v botách

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od… slimáků? Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice – lehce pepřová, pikantní chuť… Salát z ní mi moc nejel, ale když jsem přidala pár pokrájených listů do klasického salátu, dodalo mu to novou chuťovou dimenzi, která se mi zalíbila. Hořčice roste rychle a bujně, zatímco jsme tu a tam snědli pár lístků, stal se z ní gigant s přerostlými houževnatými listy. Do salátu už se moc nehodí, ale nevadí. Jednak jsou listy této rostliny úžasně dekorativní, takže se hořčicí na záhoně kochám, ale údajně se dají i v této giant podobě využít v kuchyni, prý „starší listy doporučujeme nakrájet a rychle podusit ve wok pánvi s kuřecím nebo vepřovým masem.“ Vyzkouším, uvidím!

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Řeřicha – to vlastně není salát, spíš hodně pikantní bylinka, která vyroste v záhoně během pár dní jako voňavý koberec. Stačí pak nůžkami ostříhat a finálně s ní posypat (trošku, je fakt výrazná!) v podstatě jakékoliv hotové jídlo. Něco jako pažitka, řekla bych. I vitaminu C by měla mít nějak podobně. Vysévám každý týden nový „flek“ řeřichy, aby mi postupně dorůstala. A když zrovna nemám čas a chuť sklízet, nechám ji na záhoně růst jako živý mulč, kterým jen tak něco dalšího neproroste. Ideálně se má sít pod brokolici, její ostrá vůně má totiž (ještě to nemohu potvrdit) odrazovat případné škůdce.

Kromě salátů sklízím ještě další laskominy, například:

Vše odstartovaly koncem dubna ředkvičky. Tři řádky byly až moc, najednou jsme měli asi metrák ředkviček a co rychle s nimi, než zdřevnatí? Takže jíme ředkvičky v ranní polévce, odpoledne je najemno strouhám  na oběd (ať vařím cokoliv), odpoledne sem tam nějakou zakousneme jenom tak, k večeři na ředkvičkách dusím maso… Nesypu je snad jedině na pudink.

Děkuji pěkně, ale po měsíci intenzivní sklizně už ředkvičky nechci minimálně rok ani vidět!

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Rozjíždí se sklizeň kedlubnů.

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Ve velkém jedu ve špenátu. To byla panika, že jsem ho vysela pozdě a kdovíco, bla bla bla (článek ZDE). Takže mám v mrazáků už osm pytlíků se špenátem, nesčetněkrát jsme ho dělali  jako přílohu k různým jídlům… A teď jsem se dozvěděla od Ópy, že až špenát z řádků kompletně dosklidím (což jsem učinila koncem května), můžu ho na totéž místo vysít znovu a ještě mi stihne vyrůst další vlna pozdního! Chápete, že já si kvůli tomu „pozdnímu výsevu“ dělala nervy?!?

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

 

******

Jsem vážně ráda, že po třech měsících piplání teď neřeším problém, že by nebylo co sklízet. Spíš se mi občas stává, že pro samou práci a péči o záhony sklízet zapomínám…

Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že budu mít zrovna takovouhle starost.

Prostě jak říkám, květen byl úžasnej měsíc!

Ať mi rostou!©